Takt

Takt není nic vnějšího, nic výhradně naučeného. Ovládán přáním malou službou nebo ohledem prokázat jiným lidem něco dobrého nebo být příjemný, je ponejvíce výrazem skutečné vnitřní kultury srdce a jemnocitného porozumění. Tak smiřuje místo aby dráždil a přechází vlídně slabosti jiných. Spočívá v dobrotě srdce, která i ryze formálním zvykům dovede vzít škrobenost a způsobům naučenost a dává celému chování jistotu. V každé životní situaci dává skutečný takt svému majiteli správný cit pro to, co se v daném případě hodí či nehodí.

Takt žádá, aby vlastní osoba ustoupila do pozadí a projevovala se nenápadným chováním. Oblíbení lidé obyčejně mívají veliký ohled na své okolí a dovedou se vmyslit do situace druhých. S velikou jistotou si počínají tak, že to musí být druhým příjemné: mají vždycky, byť někdy jen v podvědomí, myšlenku: Jaký bych měl pocit, kdyby ten nebo onen jednal jako já: Naproti tomu jsou lidé, jejichž veškeré chování je zřejmě zařízeno na to, aby na sebe upoutali pozornost. Jako by říkali každým pohybem, každým slovem: "Pozor, teď přijdu já! Podívejte se, jak slavné mám příbuzné a známé, jak jsem chytrý, zkušený a zdatný, jak drahé a vzácné věci mám, jaké mám styky, jak jsem to ukázal tomu či onomu, které mne zpočátku podceňoval, jak jsem mu to řekl" apod.

Všude se takoví lidé tlačí do popředí, mluví hlasitě, zde narazí, tam zraní, aniž by se slovem omluvili. Veškeré jejich chování je stálým vyzýváním ostatních, kteří skromně jdou svou cestou. I když mají jinak veliké vnější přednosti jako tělesnou krásu, vysoké veřejné nebo společenské postavení či vynikající příbuzenstvo, nedovedou nikdy takoví lidé vzbudit ve svém okolí upřímnou srdečnost, které se často oblíbeným lidem dostává v neobyčejné míře. Vzniká zřetelný pocit, že těm lidem něco schází: takt, jemný vnitřní cit pro styk s lidmi.

I když se taktu nelze naučit, protože na něj má vliv založení povahy a srdce, je přece z velké části věcí úvahy a chytrosti. Proto lze k němu do značné míry vychovat, je schopen zjemnění a zušlechtění.

Takt v rozmluvě
Velmi zřetelně se takt projeví ve způsobu, jakým se člověk ve společenském styku účastní rozmluvy nebo jak ji vede. Není vždy lehké zařídit při tom všechno tak, aby se nikdo necítil odstrčen nebo dotčen a aby všichni přítomní přišli na svůj účet. Už při volbě tématu lze zřetelně poznat jemný takt stejně jako netaktnost, neboť je třeba volit vždy jen taková témata hovoru, jež jsou všem vítána a příjemná, nikoho nenudí, nezlobí ani neurážejí, každému poskytnou příležitost účastnit se a vylučují ostré protivy v názorech.

Takt zakazuje rozhovory budící v posluchači nepříjemné nebo bolestné pocity či připomínající věci, na které chce zapomenout. V přítomnosti starších lidí se například nemluví o dobách, kterých se oni už nedožijí. Bylo by netaktní v domě, v němž se nedávno stala smutná příhoda, vyprávět o zábavách, vychloubat se před chudými lidmi požitky, kterých si oni nemohou dopřát. Stejně by bylo bezmyšlenkovité a bezohledné líčit nemocnému případy podobné jeho utrpení, které skončily smrtní, amputací, ochromením, slepotou nebo ohluchnutím.

Mnoho netaktností se nadělá při společenských zábavách vyprávěním nevhodných vtipů buď tím, že se posluchačům přisuzuje příliš nízká duševní nebo mravní úroveň nebo tím, že se vypravěč sám nejapnými žerty vydává kritice nebo posměchu.

O zvlášť vážených osobách a věcech se nemluví v situacích, které by je snižovaly. Například se neuvádějí jména vážených dám v pokročilé době někde v hostinci, v kroužku rozpustilé nebo podnapilé společnosti.

Jedna z nejdůležitějších zásad taktu je snášenlivost, spočívající v tom, nechat každého člověka, aby byl šťasten po svém způsobu, brát ohled na jeho názory, mít porozumění pro jeho záliby, přehlížet jeho slabosti a uznávat jeho přednosti. Lidé politicky, nábožensky nebo národnostně jinak smýšlející se neodsuzují a neprohlašují předem za duševně nebo mravně méněcenné. Vysmívat se náboženským úkonům nebo přesvědčení svědčí o nedostatku taktu a rozumu.

Erare humanum est, mýliti se je lidské. Proto se nikdy neodmítají ani pochybné cizí názory se zděšenou tváří.

Předpokladem taktního chování je rovněž skromnost. Lidé, kteří tuto ctnost nemají, snaží se v hovoru dostat do popředí vždy vlastní osobu. Jsou často neschopni sledovat věcné téma, snaží se převést každý rozhovor hned na osobní pole, aby nebyli odsouzeni k mlčení v zábavě, vyžadující ducha a obratnosti. Skromný a taktní člověk se nechlubí všelijakými přednostmi a zvláštnostmi. Nezdůrazňuje nápadně obecné vzdělání, zvláštní nadání, neukazuje ani nepřímo a nedělá se zajímavým ani slabostmi, nedostatky a chorobnými zálibami, nýbrž vše osobní staví pokud možno do pozadí.

Je na místě nechat ustoupit vlastní osobnost, aby ostatní nebyli zastíněni nebo přetrumfnuti, proto je třeba také přednosti bližního - ať v jeho přítomnosti či nepřítomnosti - uznat bez výhrady. Nejhorším dojmem působí závistivé, malicherné a zlomyslné odrovnání, je-li někdo pochválen. Mnohý se vyvleče z věci tím, že prostě ignoruje, co nechce uznat nebo dělá, jako by vůbec nevěděl o existenci a výkonech toho, o kom se mluví. Je též netaktní dráždit a škádlit lidi, jejichž citlivost je známá. Přehlížejí se také cizí společenské nehody. Není též dovoleno vysmívat se nezvyklému způsobu života.

Zvláště taktně se musí zacházet s člověkem s tělesnou vadou. Je třeba se vyhnout všemu, co mu připomíná jeho nedostatek nebo co by mu připomínalo, že je tím nápadný nebo dokonce obtížný. Například je třeba aby se nahluchlým ve společnosti pomohlo a usnadnilo se jim porozumění hlasitou a zřetelnou řečí.

Podle své povahy a prostředků mají naši bližní různé zájmy a záliby. Ty jim nikdy nevymlouváme a v hovoru o ně projevíme zájem. Pro někoho má už veliký význam mít jízdní kolo, jiný není třeba spokojen se svým malým autem a přeje si silnější vůz nebo chce sám dokonce koupit sportovní letadlo. Vypráví-li cyklista svým společníkům u stolu v hostinci o svých krásných výletech a velikých plánech na příští dovolenou, bylo by od automobilisty nejvýš netaktní tvářit se pohrdavě a vysmívat se cyklistice. Cítí-li se někdo nad druhé povznesen duchem, postavením nebo původem, nedá to aspoň znát. Jak často pozorujeme však takové netaktnosti v nejrůznějších odstínech v každé společnosti.

Známkou nedostatku jemného citu je mluvit s někým hlasitě ve veřejnosti o věcech, jež jsou pro druhého trapné. Stejně netaktní je činit v přítomnosti cizích lidí zobecňující poznámky, jež mohou urážet nedobrovolné posluchače rozmluvy.

Netaktní je také tajemné šuškání a šeptání do ucha v přítomnosti jiných lidí, kteří musejí mít pocit, že se mluví o nich. Stejně hrubá netaktnost je šťoucháním nebo významnými pohledy upozorňovat na někoho svého souseda nebo průvodce.

Taktní jednání
Jemný taktní člověk vystupuje lidně a jistě, nikdy není nemile nápadný ani nebudí pohoršení. Mladí, neobratní lidé často přestřelí ve snaze ukázat, že ovládají situaci, tím, že chtějí svou neobratnost a nejistotou překonat smělostí a vychloubáním. Někdy sice dosáhnou svého účelu, avšak zprotivý se všem lidem, s nimiž při tom přijdou do styku.

Nezřídka však velmi milí lidé jsou pro zdrženlivost, s níž chtějí v nezvyklém okolí zastřít svou nejistotu, pokládáni za nadutce, jimiž ve skutečnosti vůbec nejsou.

Taktní člověk nedává jiným nikdy pocítit svoji převahu a hodnost. Zvláště tedy, není-li rozdíl věku a stavu příliš velký, nesmí člověk výše postavený uplatňovat tuto přednost, spíše si střídavě vymění se svým partnerem úlohu společenského postavení. Jen vlastní vědomí a zachování pravidla slušnosti je vybrané, nikoli domáhání se z něho plynoucích práv.

Takt přikazuje, aby vlastní osoba ustoupila do určité míry do pozadí. Jestliže však lidé vstupují do veřejných místností nebo dopravních prostředků, což bývá dosti často s velikým rámusem, zaberou hned všechna sedadla, jako by zde kromě nich nikoho nebylo, když takoví lidé všechno haní, s ničím nejsou spokojeni a všude mají zvláštní přání, projevují svým chováním právě opak taktu. Taktní lidé vstupují do místnosti nebo do vozu tak, že si toho téměř nikdo nevšimne. Podřídí se místním zvyklostem, vyhýbají se velikášství ve vystupování a přehánění obleku a chovají se tak jistě a samozřejmě jako doma, aniž jsou někomu nepříjemně nápadní.

Okolí je třeba se přizpůsobit i přiměřeným oděvem. Je netaktní svým oblekem nebo zevnějškem vědomě protivit se společenským zvyklostem a jít například na operní představení v obnošeném sportovním obleku nebo do shromáždění chudšího obyvatelstva v nápadné parádě. Na návštěvu ke známým a příbuzným méně obdařeným pozemskými statky nepůjdou taktní lidé oblečeni v hedvábí s drahocennými krajkami a v drahých kožiších. Na venkově třeba v neděli při návštěvě vesnického kostelíka nebudou ukazovat nádherné městské šaty, ale prostým, slušivým šatem přizpůsobí se přiměřeně názorům obyvatelstva.

Ve vlastním bytě je třeba počínat si tak, aby sousedi nebyli obtěžováni. Zpět, hra na klavír, pouštění hlasité hudby či řev se nehodí pro časné ranní hodiny ani pro pozdní večer, kdy jiní chtějí spát: ve dne pak mají se při tom zavřít okna. Je-li někdo v sousedství vážně nemocný, přikazuje takt zanechat úplně hlučných zábav. Domácí zvířata je třeba vychovat, aby měla ohled na celý dům a postarat se o to, aby psi neštěkali.

Jiný příkaz ohledu na bližní je přesnost, kterou jim prokazujeme svou úctu. Korektní lidé docela právem pociťují nepřesnost jako známku urážlivé nedbalosti. Směšná je pak úmyslná nepřesnost, vyplývající z domněnky, že je vznešené nechat někoho čekat. Naopak přesnost byla vždy zdvořilostí králů.

Zvláště pro schůzky na ulici je nezbytná největší přesnost. Kdyby v určité době bylo například špatné počasí, bylo by hrubou bezohledností nechat někoho čekat. Bývá zvykem pokládat čtvrthodinku, tak zvanou akademickou, která se ponejvíce dodržuje na akademické půdě při začátku přednášek, jako přijatelnou pro čekání, je to však jen nevyhnutelná lhůta, nelze-li opravdu přijít včas a nesmí se předem a úmyslně hřešit na její účet.

Ani zaplacení výkonů, dodaného zboží a dluhů se neodkládá bez vážné příčiny. Zvláště se nenechává čekat řemeslník a kupec, kteří se často neodváží upomínat z obavy, aby neztratili zákazníka. Lidé vydělávající příležitostnou duševní prací, jako domácí učitelé a podobní, často z falešného studu opominou uplatnit svůj spravedlivý nárok nebo připomenout plat, na který se zapomnělo. Zanedbané peněžní dluhy zničily už mnohé přátelství. Nelze-li přesně dodržet závazek, je nutno se aspoň včas a bez upomínky omluvit. Dluhy nejsou sice nic nepatřičného ani neslušného, avšak v soukromé společnosti cti nepřidají. Proto by bylo netaktní upomínat v přítomnosti cizích lidí nebo psát upomínky na obyčejné pohlednice.

Cit pro takt musí však také člověku říci, kam může jít ve své vlídnosti a přívětivosti: přehnaná zdvořilost působí protivně a podlézavě a příliš velké vycházení vstříc budí dojem službičkářství nebo dotěrnosti. Jsou například lidé, kteří neumějí skončit loučení po vykonané návštěvě. Výzva k dalšímu pobytu bývá často jen formální zdvořilostí. Jemný cit vždycky sám vystihne, je-li prodloužení návštěvy vítáno nebo na obtíž. Všimne-li si pak návštěvník, že se blíží v domě obvyklá hodina jídla, má se neprodleně rozloučit.

Nebyl-li také návštěvník více než jednou přijat a zpozoruje-li, že není opravdu vítán, upustí od dalších návštěv, vyjímajíc ovšem nezbytně nutné, předepsané povinné návštěvy. Jsou však netaktní lidé, kteří se neodbytně derou do společnosti, jejíž známost jim sice občas může být s výhodou, kde však jsou očividně nevítáni a trpěni jen ze zdvořilosti. Takové vnucování se je pak nejen netaktní, ale i nedůstojné.

Z podobných příčin nelze se připojit bez vyzvání k cizí společnosti na cestách, nelze se účastnit bez pozvání společenské hry, vnucovat se neznámému jako průvodce, ani bez dostatečné příčiny oslovovat cizí lidi.

Také způsob, jakým lidé pozorují nový nebo nezvyklý protějšek, ukazuje často, mají-li takt. Zvědavé, nápadně pozorující pohledy jsou pozorovanému člověku vždy nepříjemné, leč by snad sám neměl potřebného jemného citu. Netaktní člověk nemyslí ovšem nikdy na to, jak je člověku, sloužícímu za cíl nestydaté cizí zvědavosti. Na oči se musí vůbec dát pozor. Dovedou mnoho vyjádřit. Dovedou být stejně slušné jako nestydaté, dotěrné, vyzývavé nebo drzé.

Zvědavost v jakékoliv podobě je neslušná. Nemají se číst cizí dopisy. Píšícímu nebo čtoucímu člověku se nehladí přes rameno, jak často vidíme v dopravních prostředcích, když se někdo snaží přiživit při sousedově četbě.

Poslouchat za dveřmi je neslušnost stejně jako poslouchání cizích hovorů. Ještě netaktnější, než vniknout do cizího tajemství, je roznášet je dál. Mlčenlivost, která bývá často tak těžká, je přísným příkazem taktu, která se vyžaduje od každého slušného člověka.

Projevy, zaslechnuté o známém, se mu nedonášejí. Mnoho důvěrných sdělení zavdává později příčinu k urážkám na cti a aférám, nedrží-li se jazyk za zuby. Velmi hrubá, často se vyskytující se netaktnost je stěžovat si na manžela či manželku přítelkyním nebo přátelům a vykládat jim o jejich chybách.

Avšak nedostatky, které zpozorujeme na známých, třeba neuspořádaný oděv nebo chybné chování či nějakou zvláštnost nebo skutečnost pro ně nevýhodnou, jim nesmíme zamlčet, aby měli příležitost tyto nedostatky odstranit. Jsou ovšem lidé, kteří za takovou přátelskou službu nedovedou poděkovat, nýbrž se urazí nebo dokonce znepřátelí. Upozorní-li nás přítel na chybu, nebuďme dotčeni. Je ovšem k tomu třeba mnoho taktu dát takový pokyn ve vhodnou dobu, pokud možno mezi čtyřma očima, tak obratně a bez urážky, aby se chvilková nepříjemnost zdála postiženému mnohem menší zlem než skutečnost, že svou nevědomou chybou působí nepříznivý dojem.

Z podobných příčin je třeba taktu vůči lidem, kterým se prokazuje dobrodiní, dá almužna nebo se jim jinak pomůže. Příliš projevovaná péče o nemocné a invalidy vypadá jako umělkovaná.

Ačkoliv je třeba zvlášť mnoho ohledu na lidi s vadami nebo jinými nedostatky a nemocné, nesmíme sami nikomu bez příčiny být na obtíž s podobnými věcmi a straníme se veřejnosti a společnosti, dokud se jich nezbavíme. Například s kašlem nebo rýmou se nechodí ani do zábav, ani se nekonají návštěvy. Jsme-li ve špatné náladě, nedáme ji znát.

Sebeovládání je základní požadavek slušnosti. Nikdy se nemá jednat v záchvatu vášně nebo hněvu, neboť hněvem se ztrácí rozum a rozvaha. Hněv strhuje k činům, jež potom nelze schvalovat. Jediné správné řešení je: zaspat to! Na druhý den vypadá všechno docela jinak, máme zase rozum a můžeme jednat, jak se sluší na rozvážného člověka. Působí směšně vychloubat se ještě výbuchem hněvu, jak často leze zaslechnout: "Pusťte mě, nebo se stane neštěstí!".

Nelze se také někomu dvořit tak nápadně, aby si toho všimla celá společnost. Přívětivost a zdvořilost se musí stejnoměrně rozdělit bez ohledu na stáří a zevnějšek.

Přeje-li si někdo přerušit styky, má tak učinit znenáhla, aniž by urazil, leda že by urážka nebo nečestné jednání nutily k okamžitému přerušení. Pak se to musí udělat rázně a naráz. Než i to nemá ranit více než je je nevyhnutelné. Přirozeně se o tom zbytečně nemluví a postižený se nesmí snižovat před jinými.

Blíží-li se někdo, s nímž jsme se dostali do sporu a snaží se po nějaké době smířit, bu'dme smířliví. Do jaké míry se s ním zase spřátelíme, musíme ovšem rozhodnout podle jeho dřívějšího chování. Živit po léta mstu v srdci, aby se přece konečně zchladila žáha, svědčí o zlé a tvrdé povaze.

Tak bychom mohli uvést ještě mnoho příkladů skutečného taktu. Uvedené případy však stačí pro vysvětlení podstaty tohoto důležitého základního pojmu. Každý případ, při němž běží o takt, se musí řešit jinak: kdo si však osvojí umění správného jemného cítění, dovede se sám vždy správně rozhodnout.