Asertivita
Asertivní chování je dnes hojně využíváno předními businessmany a politiky. Asertivní chování pomáhá lidem v dosažení jejich snů, díky zlepšení umění komunikace. Jak dosáhnout této nové úrovně a co to vlastně asertivita je?
Když si umíme stát za svým
Dovednost asertivní komunikace si zakládá na vysoké dávce respektu i sebeústy vůči všem účastníkům jednání či rozhovoru. Tento způsob komunikace je dnes vyučován mnoha odborníky i psychoterapeuty, zamřeřující se na rozvoj osobnosti.
Asertivita se do češtiny nejčastěji překládá jako sebeprosazení. Autorem této metody je Američan A. Salter, který své žáky učil spontánním reakcím, přiměřenému projevu emocí a umění stát si na svém. Úkolem asertivity je mimo jiné rozvoj schopnosti rozpoznat a zastavit manipulační chování, jehož styl úzce souvisí s typem osobnosti. Zřejmě nejdůkladnější dělení typu manipulace, je Shostromova typologie manipulace, které nachází prvky manipulace v 9 charakteristických stylech osobnosti.
Ani agresivita, ani pasivita, ale zlatý střed!
Jako komunikační styl a strategie se asertivita odlišuje od agrese a pasivity. Pro hlubší pochopení rozdílů mezi pasivním jedincem, agresorem a asertivistou je nutné uvědomit si, že pasivní řečníci nebrání svoje vlastní názory, a dovolují tak agresivnějším lidem, aby je poškodili či zmanipulovali. Také se většinou nezkoušejí přesvědčit někoho o své pravdě. Na druhé straně agresivní lidé nerespektují názory ostatních a jsou ochotni je i poškodit při jejich přesvědčování. Osoba, která komunikuje asertivně, se nebojí vyslovit svoje myšlenky ani přesvědčovat ostatní, ale respektuje ostatní a jejich stanoviska. Proti agresivním útokům se však brání.
Techniky
Asi nejoblíbenější technika obhajovaná asertivitou je technika zaseklá deska. Sestáv se z obyčejného opakování požadavků pokaždé, když se člověk setká s neodůvodněným odporem. Termín pochází z gramofonových desek, které když se poškrábaly, tak mohly vés jehlu gramofonu do nekonečné smyčky několika sekund.
Dále pak existuje důležitá technika přijatelného kompromisu. Spočívá v nalezení nějaké omezené pravdy, na které se může člověk s protistranou domluvit. Dá se pak "Souhlasit z části" či "souhlasit v podstatě".
Negativní otázka vyžaduje další specifickou kritiku. Negativní tvrzení je na druhou stranu souhlas s kritikou bez slevení z nároků.