Výraz obličeje

Umírněnost by měla platit pro veškeré projevy naší fyzické osoby. Týká se to hlavně hlasitosti, gestikulace, reakce na různé situace a sdělení. I výraz obličeje je velmi důležitý. Výraz obličeje opravdu velmi ovlivní náladu a nazírání na svět. předpokladem úspěšné komunikace s lidmi je živý a vlídný výraz obličeje.

Musíme dokázat, že "co na duši, to i ve tváři" tak, že pocit zdvořilosti v sobě vyvoláme. Musíme ji skutečně cítit, pak se její odraz objeví i ve tváři, pak jsme zdvořilí.

Různé naše slovní projevy nabývají na významu pro ty, kteří nás pozorují, teprve tehdy, jsou-li doprovázeny určitými gesty a výrazem tváře. Lidi přitahujeme půvabem, ne tím, že jsme hezcí. Hlavním výrazem půvabu je úsměv: úsměv dovede vyvolat sympatii a příjemný pocit a vždy se jím přiblížíme protějšku. Patří ke slušnému chování úsměvem nešetřit a nespekulovat, komu a kdy jej odevzdat. Je vhodný vždy. Neměli bychom ho však vyvolávat na tváři jako herecký výkon: usmějeme-li se na někoho, máme opravdu mít v duši příjemný pocit, který nabízíme.

Na druhé straně není zase vhodné úsměvem plýtvat bez ustání. Člověk, který se neustále usmívá bez zjevného důvodu se nám bude zdát nenormální. Proto úsměv přidáváme jen v té míře, která odpovídá situaci.

Úsměv by měl být provázen jiskrou v oku, což především znamená, že jej musíme myslet upřímně a nepředstírat jej a také jej udílíme milým způsobem, aby nemohl být zaměněn s úsměškem. Nesmí též přejít ve smích, protože jím obdařená osoba by mohla začít přemýšlet, co nevhodného učinila. Při pozdravu nemá být prodlužován, protože to působí potměšile a též přitom nepozorujeme protějšek se soustředěnou pozorností, aby si nemyslel, že se z nějakého důvodu "usmíváme pod vousy" nebo že nám jde o něco jiného.

Přiměřený úsměv patří stejně tak k mužům jako k ženám a ke každému věku. Mladší se snaží usmívat skromněji: silnější výraz by mohl zavdat příčinu k dojmu, že se snaží vetřít do přízně. Není vhodné se nejdříve usmívat, zejména pak muž na ženu, a teprve potom zdravit. Úsměv provázející projev zdvořilosti patří do jiné kategorie než úsměv sám o sebe.

Společenský úsměv poskytují ve větší míře ti, kteří jsou předmětem úcty. Například by se nemělo stát, aby jím záměrně šetřili představení vůči podřízeným. Život v zaměstnání je také společenským životem a úsměv šéfa vůči podřízeným působí jako povzbuzení a nebo přinejmenším odstraňuje v podřízených stísněný pocit ostražitosti, který unavuje a nakonec snižuje pracovní výkon. Šéf, který se neumí usmát, je pro podnik největší škodnou a právem je zesměšňován v komediálních filmech. Ale pravidlo o větší míře úsměvu není pevné, vše záleží na situaci. Nikdy však není na škodu úsměv přidat.

Samozřejmě se neusmíváme, i kdyby nás k tomu nutily ty nejvřelejší vztahy, jestliže mluvíme o něčem souvisejícím s úmrtím nebo nebezpečnou chorobou nějakého člověka. Dovedeme si představit, co by si o nás lidé mohli pomyslet, kdybychom poslouchali zprávu o průběhu těžké nemoci našeho známého a přitom se usmívali. Jak praví přísloví, v domě oběšence se nemluví o provaze, a tak také v domě smutku se nerozdávají úsměvy na všechny strany.