Na veřejnosti

Na venkově je každému jasné, kdo je kdo (i když tvůrkyně místního mínění se mohou mýlit), ve větším městě může nezodpovědný člověk podlehnout dojmu, že nikdo z jeho známých neví, jak se chová v té které situaci. Tady nelze než zdůraznit, že obraz své osoby v očích jiných nevytváříme předstíráním, ale tím, jaké vzorce chování si skutečně osvojíme. Na anonymitu nespoléhejme nikdy (svět je malý, nečekaně se můžeme potkat s kýmkoli nejen v hlavním městě, ale i daleko za hranicemi). Člověk společenský má rovněž své naléhavé vnitřní důvody pro to, aby se i „anonymně“ choval co nejlépe.

Co to znamená. Ve veřejných dopravních prostředcích uvolníme místo osobě starší nebo zjevně nemocné (bez ohledu na to, že právě nesedíme na sedadle pro invalidy), jakož i těhotné ženě. Taková osoba je povinna poděkovat, ať už místo přijme, nebo ne, například, když brzy vystupuje.

Zásadně se nikam necpeme, neodstrkujeme ostatní lokty, nevyžadujeme si (zejména hlasitě) jakoukoli přednost. Věřte tomu, že člověk se společenským taktem, přesvědčený sám o své vnitřní sebejistotě, znalý základních pravidel slušného chování, nikdy se nepotřebuje na veřejností domáhat svých práv, Je respektován už jen díky své sebejistotě a výrazu své osobnosti.