Podávání a políbení ruky

Podávání ruky obvykle tvoří součást pozdravu. Je však vyšším stupněm vyjádření přátelství nebo vztahu. Podání ruky patří na celém světě k nejrozšířenější formě pozdravu. Kdysi podání ruky dokazovalo, že v ruce nedržíme zbraň, proto musí být symbolika podávání ruky tak čistá.

Vždy se podává ruka pravá, i u leváků. Podává se ruka celá, nikdy ne jen prsty, protože by to vyznělo, jako že jsme nedbalí nebo o toto gesto nestojíme. Lidé se podáním ruky poprvé dostávají do blízkého kontaktu, utvoří si o druhém první dojem. Je to určitý projev přátelství, ale i jistá pocta, kterou osoba společensky významnější projevuje osobě méně významné. Proto ruku podává vždy první právě ona.

Kdo je více či méně společensky významný? 1. Vždy osoba starší než vy. 2. Žena je ve společnosti nadřazena muži. 3. Nadřízený k podřízenému. 4. Více populární a známé osobnosti méně známým osobám. V zásadě tedy platí, že ve společnosti podává první ruku žena muži (v výjimkou např. prezidenta či předsedy vlády), starší žena mladší ženě, starší muž mladšímu muži.

Jak ne a jak ano:
- Zásadně si nepodáváme ruku v sedě, přes stůl, ani ne do kříže.
- Nepodáváme ruku zašpiněnou při práci, ruku v sádře, ani v rukavici. Potí-li se nám ruka, nenápadně si ji utřeme v kapse do kapesníku.
- Jistě taky znáte ten pocit, když vám někdo podá ruku jako leklou rybu, nebo vaší rukou nekonečně dlouho třese.
- Stisk gladiátora může být také velmi nepříjemný, stejně jako familiární poplácávání po ramenech.

Podávanou ruku stiskneme, ale ne silně, aby to nezpůsobilo nepříjemný pocit. Je hrubé, stiskne-li muž ženě ruku tak, že ji to zabolí. Nepodáváme dlaň rovně, ale obejmeme cizí dlaň prsty, jinak působíme toporně a nebo nevšímavě k pozdravu protějšku. Podávání ruky má být vůbec výrazem jisté elegance. Má být přímé a upřímné a zároveň jemné a přátelské. Je nemožné držet cizí ruku dlouho ve své dlani: působí hrozně, když se partner musí marně snažit svoji ruku z držení osvobodit nebo když při podání ruky mu s jeho rukou stále potřásáme do nekonečna. (Výjimkami jsou vítání významných lidí určená pro veřejnost.) Potřást rukou není vůbec nutné (a vůči osobě, které chceme dát najevo naši vysokou úctu, ani vhodné) a uděláme-li to, stačí jen jednou. Je dobré dát do podání ruky více vřelosti. Zvláště velkým prohřeškem je držet dlouho ruku dámy. Při podání ruky se neklaníme, vypadá to nemotorně.

Muži podávají ruku energičtěji (ale ne silou), ženy do gesta vloží náznak zdrženlivosti. Není-li velký rozdíl věku mezi osobami stejného pohlaví, je jedno kdo nabídne ruku dříve. Jinak platí pravidlo o přednosti: první nabídne ruku ten, kdo má přednost. Není to však jeho povinností, druhý se smíří s tím, že mu ruku nepodal. Ruku si podávají i cizí osoby, chtějí-li tím naznačit přání být v dalším kontaktu. Není žádného prohřešku proti slušnému chování, jestliže žena muži ruku nenabídne, zachovávajíc si například jistý odstup od mužů, nebo ji nenabídne představený, aby nemusel podávat ruku na potkání. Při podávání ruky nesmíme mít na ruce rukavici, a to ani ženy (vyjma případů, kdy má žena rukavice dlouhé až po loket).

Způsob podání je velmi důležitý: bolestivý stisk je hrubostí a žádný stisk, jen vložení, působí nemožně, až to hraničí s projevem naprostého nezájmu vůči tomu, komu ruku podáváme.

Nikdy nesmíme ženě ruku stisknout tak, aby jí stisk připadal významným, raději stiskneme velmi slabě. Žena s podáváním ruky mužům šetří a málokdy ji podá (kromě při kondolencích, přijímání blahopřání apod.) cizímu muži napoprvé. Příteli svého manžela však manželka podá ruku ihned, jakmile je představen. Mladá dívka podá ruku mládenci nebo mladšímu muži jen tehdy, jestliže ho zná.

Nepřijmout podávanou ruku je hrubou neslušností a hraničí až s dojmem omezené duševní zralosti, jestliže pro to nejsou zcela zřejmé nebo známé důvody. Též působí primitivně a velmi nepříjemně, jestliže na důkaz příchylnosti stále a opakovaně někomu nabízíme ruku ke stisknutí. Ruka se podává jen jednou při příchodu a jednou při odchodu. Také je hrubě nezdvořilé, nedíváme-li se při podávání ruky protějšku do očí.

Jestliže něco držíme v pravé ruce, dáme to do levé a v případě, že to je není možné, podáváme levou ruku s omluvou. Ruku nepodáváme pro efekt a s gesty určenými pro jiné, je to součást pozdravu určená jen jedné konkrétné osobě. Jiné to může být u veřejně známých osob, které své pozdravy dávají najevo veřejně. Ruku při podání nezvedáme až po hruď a nekýváme s ní ze strany na stranu. Není vkusné použít k podávání ruky obou dlaní, i když u blízkých lidí to není prohřeškem.

Výjimky
- jak už bylo řečeno, i leváci podávají vždy pravou ruku. Ovšem Skauti, ti se tradičně zdraví levou rukou, neboť je blíže srdci.
- Nepodáváme ruku personálu, až na výjimky, známe-li se léta a jsme-li s obsluhujícími spíš přátelé než jen hosté.
- Nepodáváme ruku, když protějšek právě jí a má doslova plné ruce práce, třeba na recepci. Nebo kolemjdoucímu známému, když právě provádíme údržbu auta a naše ruce podle toho vypadají. A nevnucujeme se neznámým lidem.

Ruku je možné při podání políbit, ovšem výhradně jen muž ženě (až na výjimky u velmi vážených starých osob nebo u rodičů při některých obřadech) a hlavně velmi zřídka. Políbení ruky je nutné pokládat za mimořádný projev úcty nebo vděčnosti a podle toho se rozhodujeme. Na příklad starci může políbit ruku jen dívka nebo mladá žena. Samozřejmě se nebude žena zlobit, jestliže jí políbí ruku velmi dobrý přítel s vřelým vztahem na rozloučenou živým a kamarádským způsobem, aby tak projevil, že je velmi potěšen. Ve společnosti, která není uzavřená, to však neděláme, vypadá to nezvykle důvěrně a tedy nápadně a nápadnost není vlastnost gentlemanů.

Tajemství políbení ruky má zůstat doménou ženy: ta má rozhodnout, zda to dovolí způsobem podání ruky. Musí však také vycítit, zda muž ruku políbit chce, aby nepřivedla partnera do nepříjemné situace: jestliže by mu nabídla ruku k políbení a partner tomu není nakloněn, stáhnout její ruku dolů a jen ji podržet by se mu zdálo nepatřičné a políbit jí ruku také. I muž se může rozhodnout, že ženě ruku políbí, přestože mu k tomu podána nebyla, ale sebemenší odpor ruky ženy proti tomu musí okamžitě respektovat. Dbáme na to, abychom dovolení políbit ruku ženě brali jako vyznamenání a nikoliv jako pouhý zdvořilostní projev.

Žena podává k políbení ruku hřbetem k nám. Když ruku pozvedne, muž ji uchopí jemně a jeho prsty spočívají pod špičkami jejich prstů. Pak přiblíží hřbet její ruky ke svým rtům, kterými se její ruky sotva dotkne. Políbení jen naznačí: je nepřípustné, aby ženě zůstala na ruce sebemenší vlhkost. Celý projev musí být klidný a nesmí být překotný ani afektovaný. Na ulici ruku nelíbáme, ale při loučení na delší dobu nebo před vstupem do dopravního prostředku, kterým žena odjíždí, je to možné.

Ve společnosti více žen je neslušné políbit ruku jen některým, proto nelíbáme ruku žádné, vyjma případů, kdy je to určeno ženě, která je významným hostem nebo hostitelkou.

Jestliže někdo ženám nelíbá ruku ze zásady, není to společenským prohřeškem. Podá-li i tak žena ruku k políbení, zachová se muž taktně a do pouhého podání ruky vloží více vřelosti a přidá úklon.

Jsme-li ve společnosti, kde pro líbání ruky platí nějaká zvláštní pravidla a je třeba se se společností ztotožnit (církevní obřady, u královského dvora apod.), je lépe se pravidlům podrobit: políbení prstenu vysokému církevnímu hospodáři, políbení ruky starším významným šlechtičnám apod. Avšak zachováme-li se i zde civilně, není to společenským prohřeškem.

Nakonec je třeba říci něco o nevkusu, který se bohužel stále často objevuje i při významných ceremoniálech. Předává-li se vyznamenání nebo blahopřání osobám stojících v řadě, podává se jim ruka postupně jednomu po druhém. Pravidlem ovšem při podání ruky je, že se protějšku díváme do očí. Stává se ale, že během stisknutí ruky určené osobě se ten, kdo blahopřeje, už dívá na osobu následující a nikoliv do očí toho, komu ruku tiskne. To odporuje slušnosti a svědčí to o tom, že zdravící se neumí kontrolovat, nebo že dokonce pravidlo o pozdravu "z očí do očí" nezná. Když zdravený pohlédne do očí zdravícímu a ten předtím svým pohledem uhne mimo na dalšího v řadě, působí to, jako by zdravící byl k tomuto obřadu jen nucen a chtěl by jej mít už za sebou, což je neslušné.