Romana

V občanském kalendáři dnes nacházíme hezké a velice oblíbené jméno Romana. V církevním kalendáři má však svátek 23. února. Toto jméno má, jak jinak, svůj původ v latině. Znamená „Římanka" a je ženským protějškem Romana.
Světice nosící toto jméno se narodila někdy ve 3. století v Itálii a je pochována v jedné z nejkrásnějších bazilik, která nese jméno sv. Fortunáta aje v umbrijském městě Todi. Podle legendy zaslíbila Romana již ve věku svých 10 jar své panenství církvi a skutečně své předsevzetí dodržela. Když jí totiž rodiče našli ženicha, utekla raději z domova. Na osamělé hoře severně od Říma potkala jednoho dne papeže Silvestra L, který byl také na útěku. Jeho však nepronásledovali rodiče, ale pochopové císaře Diokletiana, který proslul svou nenávistí ke křesťanům. Silvestr Romanu pokřtil a ona se uchýlila do jeskyně v blízkosti Todi. Tam prý žila o samotě celý svůj život. Kolem roku 1300 byly její ostatky z jeskyně přeneseny do již zmíněného kostela.
Církevní kalendář si dnes připomíná svátek Posvěcení římských bazilik sv. Petra a Pavla. Jedná se o dvě nejvýznamnější baziliky v Římě. Dóm sv. Petra, největší chrám světa, je postavený nad světcovým hrobem, mohutná stavba kostela sv. Pavla Za Hradbami je zase vztyčena nad hrobem druhého mučedníka. Oba svatostánky navštěvují rok co rok zástupy věřících, protože úcta k těmto dvěma mužům neustává ani po dvou tisíciletích. Tento svátek se vztahoval původně k vysvěcení starého kostela sv. Petra, ke kterému došlo 18. listopadu roku 326. K vysvěcení druhého chrámu došlo sice až roku 1626, ale symbolicky také 18. listopadu.
Svatý Petr a Pavel mají společný ještě jeden svátek. Katolická církev totiž spojila vlastní svátky obou apoštolů v jeden den, totiž 29. června. Ne¬zemřeli sice v jeden den ani v témže roce, avšak jejich životní osudy jsou spolu úzce spjaty, mnohokrát se proťaly a oba zřejmě podstoupili mučednickou smrt v Římě. Podle jiné tradice se však tvrdí, že oba slaví svátek ve stejný den proto, že 29. června roku 258 byly jejich ostatky přeneseny z původních hrobů na bezpečnější místa.
Osudy jejich hrobů jsou skutečně zajímavé. Nad hrobem sv. Petra nechal již císař Konstantin Veliký postavit mohutnou baziliku. Tento chrám se však během staletí začal propadat, a tak dal papež Mikuláš V. příkaz k jeho úplné obnově. S ní bylo započato v roce 1452. Podobné osudy měly i ostatky Pavlovy. Také jeho původní kostel pocházel z Konstantinovy doby. Císařové Valentinianus II. a Theodosius dali malý kostel v roce 386 nahradit obrovskou pětilodní bazilikou, jejíž stavba se protáhla až do poloviny 5. století. V roce 1823 však pustošivý oheň obrátil překrásný chrám v hromadu sutin. Papež Lev XII. nechal nový kostel postavit ve stejných rozměrech, jaké měla zničená katedrála. Pod hlavním oltářem pak byly uloženy ostatky sv. Pavla.