Ludmila

Dnes se shodují občanský i církevní kalendář na tom, že má svátek Ludmi­la. Toto staré slovanské jméno znamená „lidu milá"". Dá se říci, že nejzná­mější nositelka tohoto jména skutečně byla oblíbena snad u celého národa a po její smrti úcta k ní ještě více vzrostla.O jejím životě se dozvídáme především z našich nejstarších literárních památek - latinských a staroslověnských legend. Bohužel, tyto prameny si v mnohém odporují, a tak není snadné říci, odkud pocházela. Někuo tvrdí, že byla dcerou knížete Pšovanů Slavibora, a jiní, že byla původu srbského. Jisté je, že byla manželkou prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje L, s nímž přijala kolem roku 883 na Velké Moravě křest. U Ludmily tehdy rozhodně nešlo o nějaké formální gesto, ale o zásadní a hlu¬boký zlom v celém jejím dosavadním životě, který nakonec vyústil v mučed¬nickou smrt. Po smrti jejího manžela Bořivoje nastoupil na trůn starší syn Spytihněv, a když i on se odebral na věčnost, usedl na pražský stolec druhý syn Vratislav I. Také on však brzy zemřel, a tak se za nezletilého syna Vác¬lava ujala vlády v zemi jeho matka Drahomíra. Aby odstranila nebezpečí, že se bude muset dělit o moc se svou tchýní Ludmilou, pod jejímž vlivem Václav vyrůstal, nechala ji bez skrupulí na Tetíně zardousit. Dne 15. září
p řijeli na tetínské hradiště dva přední Drahomířini velmožové Tunna a Go-mon a v noci na 16. září vraždu provedli. Způsob vraždy byl zřejmě záměr¬ně vybrán tak, aby nebyla prolita krev a Ludmila se nemohla stát mučedni¬cí. Když se ujal kníže Václav skutečné vlády v zemi, nechal pietně přenést ostatky své babičky do Prahy a s velkou úctou je pohřbil.
Ludmila byla nejprve blahoslavena, pozd ěji prohlášena za svatou a stala se patronkou celé země. Její kult se spolu popularitou sv. Václava stal jed¬ním z mocenských sloupů mladé přemyslovské dynastie. O šíření kultu sv. Ludmily se velkou měrou zasloužili především Mlada Přemyslovna a Bo¬leslav II., kteří u nás založili vůbec první klášter a uvedli do něj benedik¬tinky. Písemně je však úcta k Ludmile doložena až od konce 11. století. Pro¬blém byl totiž v tom, že byla, jenom ženou". Ještě v roce 1100 pochyboval pražský biskup Heřman o Ludmilině svatosti a požadoval důkazy. Těch se mu skutečně dostalo: mezi jejími ostatky se totiž zachovala i část závoje, jímž byla uškrcena, a tehdejší abatyše Wíndelmuth svolila, aby relikvie podstoupila zkoušku ohněm. Závoj neshořel, a biskup musel Ludmilu vzít na milost. Od té doby úcta ke svaté Ludmile neustále rostla a její svatost byla definitivně uznána v letech 1143-44, kdy dlel v Praze papežský legát Quido kardinál di Catello. Za Karla IV. vyrostl nad jejím hrobem náhrobek vysoké umělecké hodnoty. Když byl její hrob v roce 1981 otevřen, byl v něm skutečně již zmíněný závoj nalezen. Pozůstatky svaté Ludmily nám daly ta¬ké představu o tom, jak skutečně vypadala. Byla to robustní žena, jejíž výš¬ka dosáhla až 168 cm a měla mírný předkus. Je zajímavé, že pozdější bus¬ta kněžny (relikviář) tuto skutečnost respektuje.