Jindřiška, Růžena z (Viterba), Rozálie

V občanském kalendáři má dnes svůj svátek Jindřiška, která je ženským protějškem Jindřicha. Původ jména Jindřich jsme si již vysvětlovali při ji­ných příležitostech, a tak víme, že Jindřišky jsou skutečnými „vládkyněmi svých domů"". Toto jméno je velice oblíbeno nejen u nás, ale takřka po ce­lém světě. Na Slovensku jí říkají Henrieta, v Polsku Henryka, v Německu Hendrika a Hendrike a na severu Evropy a ve Francii Henriette. Zvlášť pů­vabné formy nalezneme v Itálii Enrica nebo Enrichetta.Historie zná jednu Jindřišku, která svým chováním jménu hanbu roz-hodně neudělala. Byla dcerou francouzského krále Jindřicha IV. a narodila se roku 1609 v Paříži. V roce 1624 se provdala za anglického krále Karla I. (1600-1649), a tím začala její kalvárie. Král musel od roku 1640 čelit re¬voluci, kterou vedl Oliver Cromwell. Anglický vladař boj prohrál a byl za¬jat. Jindřiška ujela ze země, prodala všechny své cennosti a za získané pe¬níze nakoupila zbraně a vystrojila armádu. V čele vojska se dostala až k Oxfordu, ale všechny bitvy prohrála. Nakonec musela sama v převlečení za chudou ženu uprchnout zpět do Evropy. Žila na francouzském královském dvoře a neustále se snažila sehnat pomoc pro svého manžela, ten byl ale prese všechnu snahu v roce 1649 popraven. Když později usedl na ang¬lický trůn její syn Karel II., povolal ji v roce 1660 na anglický královský dvůr a zahrnul ji poctami, avšak Jindřiška téhož roku zemřela.
V c írkevním kalendáři si dnes můžeme připomenout opět další z mnoha Růžen a Rozálií. Dnes je to františkánská terciářka Růžena (Rosa) z Viter¬ba. Narodila se roku 1233 ve Viterbu (Itálie) a už od dětství nebyla spoko¬jena s tím, jak lidé žijí. Ani později jí nestačilo pouze pomáhat chudým, ale žila s těmi nejbídnějšími jako rovná s rovnými. Její počínání bylo pro tehdejší společnost neúnosné, ba skandální. Nikdo ji nepochopil, dokonce i klarisky, které měly péči o chudé takříkajíc v pracovní náplni, ji odmítly přijmout mezi sebe. Růžena tehdy pronesla prorocká slova: „Zaživa mě odmítáte, až umřu, přijmete mě ochotně." Asi věděla, o čem mluví, neboť široko daleko byla známa jako dobrá věštkyně. Po smrti, která ji zastihla 6. břez¬na 1252, sejí dostalo poct jako světici a zcela v duchu svého proroctví byla slavnostně pohřbena v klášterním chrámu klarisek ve Viterbu. Hrob této světice je ověnčen jejími atributy - košem s chlebem a růží. Ve světovém ka¬lendáři je její památka připomínána právě v den jejího úmrtí. Pouze ve Viterbu a u nás se slaví její svátek dnes, tedy v den, kdy byly v roce 1258 přeneseny její ostatky do kláštera klarisek. Ačkoliv proces svatořečení, vedený již dvěma papeži, nedospěl nikdy k závěru, byla Růžena z Viterba přijata do římského martyrologia.