Františka a Rebek

Franti ška je ženským protějškem jména František, které původně ani neby­lo poctivým jménem, ale přezdívkou. V dětství tak totiž říkali italskému chlapci Janu Bernardonemu, který se až zázračně lehce naučil francouzsky a vyřizoval v tomto jazyce svému otci veškerou obchodní korespondenci. Francesco čili Francouzek nebyl nikdo jiný než pozdější světec František z Assisi. Jeho jméno si pak dávali všichni, kdo jej obdivovali a chtěli násle­dovat jeho příkladu, ženy nevyjímaje. Ve světě se nadále těší velké oblibě jména Fanny, Francine, Frances i Francisca. František u nás dříve bývalo ví­ce než nyní a bylo to jméno velmi populární. Svědčí o tom i skutečnost, že je uvádí ve stejný den občanský i církevní kalendář, což je v našem prostře­dí dost ojedinělé. Sv ěticí dnešního dne je sv. Františka Římská, která se narodila roku 1384 v Římě. Ve třinácti letech ji rodiče provdali za bohatého šlechtice Lorenza di Ponziani, kterému porodila několik dětí. Od mládí měla sklon k asketismu a velmi silně prožívala utrpení druhých lidí. Doba jí „přála", opakující se morové rány a občanské války jí poskytly řadu příležitostí k charitativní službě. V roce 1409 vyrabovala vojska Ladislava Neapolské-ho i její dům a manžel musel uprchnout ze země. Když se roku 1414 z exilu vrátil, byl těžce nemocen. Františka s radostí připojila péči o něj ke svým dalším povinnostem. Nyní se starala nejen o svůj dům, ale i o početné řady římských chudáků, kteří ji vyhledávali jako svou matku. Některé římské matrony začaly Františku napodobovat a již roku 1425 se sdružily do společnosti benediktinských oblátek (tj. přidružených členek klášterního společenství) a usídlily se v domě Tor de Specchi. Když Františka roku 1436 ovdověla, přestěhovala se do tohoto domu a po čtyři zbývající léta svého života komunitu řídila.
V jej ím životopise můžeme nalézt mnoho pozoruhodných výroků. Jednou ji při modlitbě v kapli vyrušila služka s tím, že s ní chce mluvit její manžel. „Manželka musí i modlitbu přerušit, volá-li ji její muž," řekla Františka a s úsměvem odešla za svým chotěm. Byla to bezpochyby vzácná žena. Společnost, kterou založila, dosud existuje a její bývalé obydlí Palazzo Ponzia-no je poutním místem.Dobrou manželkou byla i dnešní druhá oslavenkyně, Rebeka. Její hebrejské jméno vysvětlují jazykovědci několika způsoby. Buď znamená Jalovici", nebo je označením pro „okouzlující dívku" - obojí výklad může být správný. Ostatně kdo někdy viděl tele, uzná, že je rozkošné.
Rebečin otec Batuel měl velká stáda dobytka a dcera je často hlídala. Jednou, když čerpala vodu ze studně, dorazila k ní karavana Abrahámova syna Izáka. Rebeka podala vodu žíznivým poutníkům, což bylo zároveň očekávaným znamením, že ji pro Izáka vybral samotný Bůh. Svatba tak na sebe nenechala dlouho čekat. Oba manželé spolu pak prožili plný a spoko¬jený život a přivedli na svět syny Ezaua a Jákoba.