Bohumila, Mláďátka betlémská a Kašpar (z Bufala)

Svátek mají Bohumila, Mláďátka betlémská a Kašpar (z Bufala).
Dnes má v občanském kalendáři svátek Bohumila, ženský protějšek stejného mužského jména. Dalo by se říci, že toto slovanské jméno odpovídá významem řeckému Theofilovi, přičemž základem jména jsou slova theós - „bůh" a/i/os - „milý". Stejný význam má také Amadeus, který rovněž „Boha miluje".
Den Mláďátek betlémských, který je dnes připomenut v církevním kalendáři, připomíná Herodovo vraždění chlapců ve věku do dvou let. V lidové tradici je tento den pokládán za nejnešťastnější v celém roce, kdy se nemá začínat žádné dílo. Tento svátek se zřejmě vyvinul na Západě a poprvé jej připomíná kalendář severoafrického města Kartága již roku 505. Ovšem četní církevní otcové velebili mučednictví těchto nešťastných dětí daleko dříve. Datum svátku zřejmě ovlivnila souvislost s vánočními událostmi.
V římském kalendáři je dnes také připomenut Kašpar z Bufala. Na svět přišel 6. ledna roku 1786 v římském paláci, ale v bytě pro služebnictvo. Jeho otec byl totiž kuchařem u knížete Altieriho. Kašpar byl od dětství velmi nemocný, a tak namísto skotačení s ostatními vysedával raději v přítmí římských kostelů a rozmlouval s obrazy zdejších světců. Po skončení školy začal mladík navštěvovat římskou kolej, aby se připravil na vytoužené povolání. Chtěl se stát misionářem. Jeho vzorem se stali dva jezuité, František Xaverský a Alois Gonzaga. Kvůli posledně jmenovanému začali Kašparovi přezdívat „malý Alois".
Když přijal nižší svěcení, začíná kázat ve farních kostelech a na náměstích. Jeho vystoupení se stávají stále populárnějšími. Jeho kázání prý byla naplněna zvláštním ohněm, kterému nikdo nedokázal odolat. Největší oblibu si Kašpar získává u chudých Římanů, kterým mluví ze srdce, poněvadž jeho prostá slova jsou všem srozumitelná. V roce 1808 je Kašpar vysvěcen na kněze. V té době město Řím obsazuje Napoleon a jeho francouzská armáda. Císař vyhání papeže a všichni knězi mu musejí složit přísahu věrnosti a svrchovanosti. Na takové požadavky Kašpar odpovídá jednoznačně: „Nemohu, nechci, nesmím." Po této odpovědi prožívá čerstvý kněz plné čtyři roky ve francouzských vězeních v Bologni, Imole a na Korsice. Teprve rok 1814 znamená osvobození od Napoleona a Kašparovo propuštění z vězení. Na svobodu se vrací jako vnitřně vyrovnaný a zralý člověk, chce se vydat po stopách Františka Xaverského. Avšak papež Pius VII. jej nenechává odejít: chce, aby Kašpar svou misijní činnost rozvinul přímo v Itálii. Mladý kněz se tomuto přání podvoluje.
K podpo ře své činnosti zakládá v roce 1815 Řád misionářů Drahocenné Krve. Drahocennou krví se myslela krev Kristova. Úkoly tohoto společenství spočívají i dnes v oblasti lidových misií, duchovní péče, gymnaziálního vyučování a exercií. Misionáři tohoto řádu spolupůsobili rozhodujícím způsobem na obnově náboženského života v Itálii. V roce 1837 zakládá Kašpar ještě ženskou odnož tohoto společenství. Neúnavný misionář umírá 28. prosince roku 1837, jeho ostatky jsou uloženy v kostele P. Marie v Triviu (Řím).