Lubor, Jan (Zlatoústý)

V občanském kalendáři má dnes svátek Lubor. Toto staročeské jméno je od­vozeno ze základního slovanského tvaru lub, z něhož hláskovou změnou vzniklo „libý"", což je také význam tohoto jména.Jedním z jeho významných nositelů byl Lubor Niederle (1865-1944). Tento vynikající český archeolog, antropolog, etnograf a profesor na Uni¬verzitě Karlově v Praze se stal v roce 1919 prvním ředitelem Státního ar¬cheologického ústavu v Praze. Napsal vynikající dílo Slovanské starožitnos¬ti, což je vlastně poslední kompendium slovanské problematiky vytvořené jediným badatelem. Úctyhodná práce.
V c írkevním kalendáři je dnes připomínán slavný světec, patriarcha a církevní učitel Jan Zlatoústý. Jan (lóannés) přišel na svět roku 354 v An¬tiochii (je možné, že tomu tak bylo v roce 344). V roce 372 byl pokřtěn a za¬číná žít jako mnich a poustevník. Po nějakém čase však vážně onemocní a ocitá se na pokraji smrti. Když se poněkud zotavuje, vrací se opět mezi li¬di a nastupuje místo jáhna u biskupa Melecia v Antiochii (381); o pět let později přijímá kněžské svěcení. Velice brzy se šíří zvěst o novém kazateli, který všechny uchvacuje svým zápalem i obsahem svých promluv. Díky to¬mu získává Jan v průběhu příštího desetiletí příjmení Chrýsostomos čili Zlatoústý. Ještě dnes mají Janova kázání pro mnohé teology i historické ba¬datele velký význam. Mimořádné řečnické schopnosti a jeho vášnivé hlásá¬ní slova Božího položily základ k jeho pozdějšímu jmenování církevním učitelem, které oznámil papež Pius V. v roce 1568.
V roce 398 je Jan jmenov án nástupcem zesnulého patriarchy v Kónstantí-nopoji. Daří se mu zde stejně dobře jako v předchozím působišti, jenomže se dostává příliš blízko k císařskému dvoru a jako spravedlivému člověku mu za¬číná vadit styl života nejvyšších špiček země. Stále častěji se vyslovuje proti nádheře císařského dvora a záhy se dostává do sporu se samotnou císařovnou Eudoxií. Čtenář této knihy už asi tuší, jak mohl tento nerovný konflikt do¬padnout. Do Kalchédónu je roku 403 svolána „cejchovací synoda", na níž je Jan sesazen a vyobcován. Tři roky vězní biskupa v Kukusu v Arménii, pak jej zdravotně již těžce postiženého posílají na dalekou cestu do nového místa.
Byl to ďábelský a cynický plán. Jak asi jeho strůjci zamýšleli, Jan Zlatoústý cestou těžce onemocněl a 14. září 407 zemřel. Jeho poslední slova na smrtel¬né posteli prý zněla: „Bůh buď veleben za všechno." Jan byl zprvu pochován
v apoštolském kostele v Kónstantínopoli, kolem roku 1200 se však jeho ostatky dostaly do Říma. Jeho velkým přáním bylo, aby byl jednou pocho-ván v blízkosti apoštola Petra. Přání se mu splnilo, našel svůj poslední od-počinek v chórové kapli chrámu sv. Petra v Římě. Papež Pius X. povýšil Jana Zlatoústého dne 8. července 1908 na patrona křesťanských kazatelů.
K nejstarším vyobrazením Jana Zlatoústého patří freska v kostele P. Ma¬rie Starší v Římě (kolem roku 705). V pasovské a innsbrucké diecézi vzpo¬mínají na Jana Zlatoústého 11. září.