Vít

Dnes se shodují občanský a církevní kalendář na tom, že svátek má Vít. Jméno má své počátky ve starém Římě, kde znamenalo „mít rád, radovat se". Vítek se tedy s chutí raduje či má rád a ostatní mají rádi jeho.
Dnes si připomínáme patrona Čech, Saska, Pomořan, Rujany a Sicílie, ale také měst Prahy, Mónchengladbachu, Ellwangenu, Korveye, Hóxteru a Kremsu. Aby toho ještě nebylo málo, dříve byl patronem saských císařů. Vedle toho jej berou za svého ochránce i všichni mladí, lékárníci, hostinští, sládci, vinaři, herci, horníci a kováři. A to je jen malý výčet všech profesí a živností, které si Víta vybraly za svého patrona. Je z něho zřejmé, že tento světec je ve světě jedním z nejpopulárnějších. Církev jej již ve 14. století přijala mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi, a tak se k němu lidé modlí při mnoha příležitostech.
Vít se narodil kolem roku 297 na Sicílii (Itálie) a zemřel již kolem roku 304 v Římě. Přišel na svět v pohanské rodině, ale jak bylo tehdy zvykem, žil většinou se svým vychovatelem Modestem a kojnou Crescencií, kteří jej přivedli ke křesťanství a nechali jej i tajně pokřtít. Když otec zjistil, že syn má jinou víru než on, chtěl jej přinutit, aby se zřekl víry v jednoho Boha. Chlapec však se svými přáteli uprchl do Lucany (jižní Itálie). Od tohoto okamžiku se verze o dalším pokračování Vítova příběhu liší. Podle jedné byli všichni tři odhaleni a jako křesťané přivedeni do Říma, kde tehdy vládl krutý císař Diocletianus. Vít, který byl obdařen léčitelskými schopnostmi, dokonce vyléčil jeho syna, ale to mu u monarchy nijak nepomohlo. Nechal chlapce i s jeho průvodci vhodit do kotle s vařícím olejem, ale oni prý vyšli ven zcela neporušeni; lev, který je měl roztrhat, si před ně lehl a jako kotě jim lízal nohy. Zuřivému Diocletianovi zbyl již jenom meč, kterýje všechny poslal nemilosrdně na věčnost. Mělo se tak stát roku 304. Podle druhé verze byli všichni tři popraveni již na Sicílii. Kde hledat pravdu, to se asi již nikdy nedovíme. Oč byl ale kratší jeho život pozemský, o to delší je život druhý - posmrtný.
Skutečnost, že zemřel jako dítě, velkou měrou přispěla k rozšíření jeho kultu po celém světě. Nesčetné kostely v mnoha zemích nesou jméno tohoto mučedníka a lze bez nadsázky říci, že nejslavnějším je Svatovítský chrám v Praze. V10. století obdržel vítskou relikvii (Vítovo rameno) kníže Václav, který začal tento chrám stavět. Jeho stavba se stala základem dnešní katedrály. V dalších stoletích se všichni čeští panovníci snažili chrám zvelebit a obdarovat. Nejlépe se při tom vedlo asi Karlu IV. (a Matyáši z Arrasu a Pet¬ru Parléřovi), kterým se podařilo vytvořit nesmrtelné stavební i duchovní dílo. Doufejme, že i my předáme podobné poselství našim potomkům.