V kostelích

Bez ohledu na náboženství nebo víru se chováme v chrámech, kostelech, synagogách a jiných modlitebnách jakéhokoliv druhu, sloužících náboženským obřadům, co nejuctivěji. Jsou to místa určená věřícím pro modlitby a zdejší ticho nesmíme rušit. Jestliže jsme přítomni uprostřed náboženského obřadu, nechováme se, že k němu nepatříme, takže vstanou-li všichni, také vstaneme a pokleknou-li a nechceme sami pokleknout, poodejdeme stranou. Navštívíme-li náboženské místo zasvěcené víře, kterou neznáme, necháme si předem vysvětlit její zvláštnosti a pokud možno je dodržujeme. Na příklad v synagogách se nosí pokrývka na hlavě, a proto, pokud ji máme, nesnímáme ji z hlavy, nebo v některých chrámech se lidé modlí tak, že se dotýkají čelem země, a pak zůstaneme stranou a nerušíme je svojí blízkostí.

V těchto prostorách nemluvíme hlasitě, nevoláme na vzdálenější osoby a chováme se tiše i tehdy, jde-li o slavnosti, které mají radostný ráz, např. svatba. Nerušíme žádným způsobem slova kněze a vyvarujeme se v těchto místech jakékoliv kritiky: své názory, je-li to vůbec zapotřebí, si ponecháme pro jiné chvíle, náboženská místa nejsou divadlem pro veřejnost.

Jestliže jsme přítomni mši náhodou nebo při slavnostní mši pořádanou též pro umělecký zážitek (se slavnostní hudbou nebo zpěvem) a nejsme věřící, chováme se jako při náboženském obřadu, tj. jako ostatní věřící v té míře, která nám to dovoluje a tak, abychom se z obřadu zcela nevymykali. Když se věřící křižují, stojíme nehnutě a případně skloníme hlavu, když se věřící modlí nahlas, neobracíme se na nikoho s nějakou poznámkou.

Nezapomínáme občas dát do kostelní kasičky příspěvek na provoz a údržbu kostela, neboť návštěvou jsme prokázali, že slouží i nám.

Slušné chování v těchto místech je výrazem úcty a tolerance ke všem náboženstvím, což je vizitkou slušného člověka. Stejně tak se chováme, i kdyby byl v tu chvíli chrám jen turistickým cílem, ale byl používán k náboženským obřadům.