Milan, Marina (Maryna), Marcus (Marek) a Marcellianus (Marcelián), Milota

V občanském kalendáři má dnes svůj svátek Milan. Význam tohoto moderního jména, které k nám přišlo z Balkánu, je jasný: znamená samozřejmě„mil‎ a milovan‎". V poslední době se stále více objevuje i podoba tohoto jména, Milana (a stejn‎ v‎ýznam má i Milena).Jméno Milan snad nejvíce proslavil srbský král Milan Obrenovič (1854-1901). Za jeho vlády vedlo Srbsko několik neúspěšných válek s Tureckem (1876-77) a Bulharskem (1885-86). Co se nepodařilo na poli válečném, povedlo se cestou diplomacie. Jednáními na berlínském kongresu (1878) se Milanu Obrenovičovi podařilo získat úplnou nezávislost na turecké říši, roku 1882 vyhlásil království. Oporu ve své politice se snažil na¬cházet v Rakousku-Uhersku, to se však v jeho zemi nesetkalo s velkou pod¬porou. Byl na něho dokonce spáchán atentát, a tak se král Milan vzdal roku 1889 trůnu ve prospěch syna Alexandra I. a odešel do Vídně, kde roku 1901 zemřel. Tak svět odplácí...
V církevním kalendáři má dnes svátek Marina (Maryna). Jméno má původ v latinském slově maře, jež znamená „moře". Marina je tedy „mořská žena". Dříve bylo toto jméno velice oblíbené a můžeme je slyšet v mnoha lidových písních. Patronkami dnešního dne jsou dvě Mariny. Jedna byla pro svou víru umučena v době císaře Diocletiana a druhá, zvaná Spoletská, která žila ve 13. století, se proslavila tím, že pečovala o pohozené děti a sirotky. Dokonce pro ně nechala postavit ve Spoletu (Itálie) útulek.
Dříve měli v našem církevním kalendáři svátek Marek a Marcelián. Tito dva křesťanští jáhnové zahynuli v době vlády ukrutného císaře Diocletiana: udaly je prý jejich vlastní manželky. Pravda však je, že jejich příběh se objevuje pouze v podvržených Skutcích sv. Šebestiána. Jejich nejstarší vyobrazení je v římských katakombách a pochází z druhé poloviny 4. století.
Ve staročeském kalendáři měl svátek Milota. Toto jméno bylo poměrně rozšířené a nosilo je mnoho významných osobností. Mezi jinými i Matěj Milota Zdirad Polák (1788-1856). Pocházel z chudé ševcovské rodiny ze Zásmuk. Po studiích se stal výpomocným učitelem, v době napoleonských válek se dobrovolně přihlásil do armády (1808). V Dobrušce jej získal pro národní věc Josef Liboslav Ziegler. V roce 1813 Polák uveřejnil první verše ze své Vznešenosti přírody, které jej vynesly na čelné místo mezi tehdejšími vlasteneckými veršotepci. Polák nebyl básníkem velikosti pozdějšího Máchy, jeho největší básnická skladba však zůstává pozoruhodným pokusem o myšlenkově i stylově vysoce náročnou poezii v české řeči. Zajímavější než Polákovo dílo básnické se nakonec jeví jeho Cesta do Itálie (1820-22), jíž položil základy novodobému českému cestopisu. Nezapomínal ani na vojenskou kariéru, ta jej ostatně živila. Po různých funkcích přijal v roce 1837 místo profesora české řeči a literatury na vojenské akademii a nakonec to dotáhl až na generálmajora. V té době mu však již české vlastenectví mnoho neříkalo, i jeho rodina byla vychovávána německy.