Etiketa a její historie

Slovo etiketa vzniklo ze starofranouzského "estiguer" - jeho předchůdcem bylo starogermánské "stehen" - obě slova mají podobný význam, tedy "připevnit" nebo "vyvěsit". Pravidla, dodržovaná u královského dvora a pravděpodobně i v objektech určených pro stráže a vojsko, se vyvěšovala na zeď a stávala se z nich denní pravidla ("l´estiquet" nebo "l´estiquette). Seznámit se s nimi mohli ovšem pouze lidé, kteří uměli číst.

Ve Francii se na stejný okruh pravidel vztahoval výraz "régles du savoir vivre" (pravidla znalostí o tom, jak se chovat) a výraz "savoir vevre et savoir faire" (umět žít a umět konat). Pojem etiketa prodělal do dnešní doby výraznou změnu. Pravidla chování se ve společnosti postupně odvozovala z principu hierarchie, z dvorské tradice, která jasně určovala, kdo smí zaujmout místo vedle panovníka a kdo si musí sednout dál. Také pořadí při zdravení bylo přesně stanovené a muselo se dodržovat.

Společenský život, především na oficiální úrovni, podléhá na jedné straně pravidlům etikety, na druhé straně se dodržuje tzv. diplomatický protokol (ten vznikl v době Vídeňského kongresu v letech 1813-15 a od té doby se nezměnil). Protokol platí jako všeobecná, velmi praktická pomůcka mezinárodního soužití, dodržuje se při všech státních a politických událostech, platí i při jiných velkých společenských příležitostech. Zdar podniku je v přímé úměře závislý na znalosti diplomatického protokolu, velmi často se ovšem také pravidla etikety (společenská pravidla) mylně zaměňují za protokolární předpisy. Mnozí se domnívají, že se jimi musí řídit i v soukromém a společenském životě - protokolární předpisy ale neměly a nemají žádný vliv na jednání ani na chování v soukromém životě.

I dnes záleží na postavení každého jedince, společenskému postavení je věnována dostatečná pozornost - jeho pozici by měla být pro ostatní zřetelná. Ignorování této skutečnosti by mohlo být chápáno dokonce jako znevážení.

Již před dvěma stovkami let platila pro chování ve společnosti tato definice: "Etiketa je soubor jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském... Původ etikety je náboženský a vyjadřuje odvislost, úctu, bázeň před tím, jemuž se prokazuje." Kolem roku 1930 se již hovoří o způsobech společenských, různě odstupňovaných podle hodnoty a důstojenství, pro zdvořilost upravenou pravidly. Jedná se tedy o jistou zdůrazněnou výlučnost, odlišení pravidel platných pro "vyšší" společnost a diplomacii. Současné pojetí vypadá takto - jedná se o komplex pravidel a zvyklostí upravující společenské chování a chování v pracovním styku. Starofrancouzské slovo etiketa označovalo původně etiketku na lékárnickém a jiném obalu zboží, někdy se nahrazuje výrazem "savoir vivre et savoir faire", tedy umět žít a umět konat. V běžné konverzaci je zaměňují výrazy etiketa a protokol. Pravidla běžného společenského života se přizpůsobují situacím od formálních po uvolněné (casual), protokolární jsou přísná, závažná, odrážející politický záměr, dvornost, ale z toho slova až příliš vystupuje chování u dvora. Etiketa byla a vždy bude výrazem ducha doby, mocenských poměrů, sociální struktury - jde o souhrn přijatých a dohodnutých zvyklostí, kterými se řídí naše vztahy. Důležité je, že nás chrání také před společenským "úrazem". Normy společenského chování nevznikaly žádnou vydanou normou, ale utvářely se po staletí na základně společenské nutnosti a potřeby. Jejich vývoj mapuje vývojovou cestu lidské společnosti. A měli bychom před souborem těchto norem cítit něco víc než jen respekt. I dnes platí, že naše možnosti a znalost nejsou vždy v rovnováze. A přitom je právě společenské chování v nemalé míře každodenní ukázkou naší fantazie a flexibility.

Každá společenská skupina se řídí obecně uznávanými pravidly a zvyklostmi chování, vycházejícího z existujících právních norem. V každé společnosti tvořené řadou různých vrstev, a to bez ohledu na úroveň materiální kultury, existuje etiketa, v jejímž rámci se je jedinec vědomý, jaké chování se od něho očekává vůči ostatním a od ostatních vůči němu samému. Forma i obsah společenství se neustále mění, mohou se pak tedy měnit i zvyklosti etikety. Jistě si někdy kladete otázku, zda se oficiální způsob chování vytrácí nebo ne. Chování dokreslující osobnost člověka může vycházet z těchto vlivů: z vlastního charakteru a temperamentu, z povah osob, s nimiž jednáte, ze situace a z prostředí. Pak je šité na míru a není pouhým interpretováním etiketních pravidel. Zdvořilost a dobré chování, dříve vyhrazené jen pro aristokracii a měšťany, se z dnešní společností vytrácejí. Ale na lepší časy se už blýská - etiketa znovu na počátku 21. století prožívá svou renesanci, protože zdvořilý, suverénní člověk její znalostí získává sebevědomí a potom, v globalizovaném světě, je velmi důležité i vystupování na mezinárodní půdě. Tolerance, zdvořilost a životní způsob - neboli savoir vivre - jak jej nazývají Francouzi, se staly znovu platnými principy mezilidských vztahů. Hra bez pravidel je ale časově omezený společenský "katechismus". Do popředí se dostávají společenské normy, oblečení, které celkový pozitivní dojem umocňuje.

Důležitý je i jemný odhad, cit pro realizaci každé situace. Milena Majorová, autorka prvních příruček o chování lidí mezi lidmi, napsala: "Lidstvo žije už příliš dlouho, než aby přišlo v životní empirii na něco z gruntu nového. Pouze vylepšuje to, co už zná, a tím se pohybuje vzhůru po oné známé spirále." I když k vám slušnost zkrátka patří, máte ji prostě v sobě, zdvořilosti se musíte naučit. Být zdvořilý má v sobě také jistou dávku zdrženlivosti, protože vám zdvořilost musí zůstat i v situaci, když jste na nejvyšší míru rozčileni... A pak, podobně jako generace sixties, má i naše současnost blízko k neformálnosti, která ovšem v mnohých ohledech může způsobit nenapravitelné škody.

A kam tedy s etiketou? Bude dobře, pokud se stane běžnou součástí našeho každodenního života. A pokud s ní umíme zacházet, je nám v mnoha ohledech lépe - na duši i na těle. Protože dnes víc než kdykoliv jindy se nosí mít svůj osobní styl! Tak se chová člověk, který se chová vždy způsobem odpovídajícím situaci, dovede se perfektně řídit společenskými pravidly hry. Pak si jistě váš protějšek povzdychne - skutečně, ten člověk má osobní styl! Pak hovoříte s osobností, demonstrující dokonalou shodu mezi zevnějškem, vnitřním postojem a vyváženým etickým chováním v různých situacích. Člověk se stylem působí vždy sympaticky, je považován za kompetentní a přesvědčivou individualitu. Reprezentace vaší osobnosti, to by mělo být nejvyšší přikázání, podle situace reagujte flexibilně na danou situaci a nacházejte kompromisy.

Zatímco ještě Jiří Guth-Jarkovský hovořil o etiketě různých vrstev (měšťanské nebo venkovské podle prostředí), již v druhé polovině minulého století se takové pojetí mění. I když neexistuje etiketa univerzální a etiketa je souhrnem pravidel a zvyklostí ve společnosti - nemá ráz daných neměnných zákonů. Některá pravidla s dlouhou tradicí trvají, jiná se přizpůsobila moderní době. Uvidíte, jak se vám vyplatí osvojit si současný moderní styl, který zná co nejvíce odpovědí na nabytou škálu životního stylu 21. století.