Drahoslav, Antonín (Veliký)

V občanském kalendáři má dnes svátek Drahoslav. O tom, že jde o velice staré slovanské jméno, svědčí skutečnost, zeje najdeme i v jihoslovanských jazycích a ve starší polštině. Ve staročeštině existuji i varianty Drahoš a Drahoň, jejichž obdobou je bulharský Drago či Dragan. V českém církevním kalendáři si připomínáme Antonína Velikého. Narodil se kolem roku 250 v Egyptě, o jeho dětství nevíme téměř nic. Když mu zemřeli rodiče, dal prý svou malou sestru do sirotčince, rozdal veškerý zděděný majetek a vlezl si do starého hrobu ve skále na okraji pouště. Později odešel do pustých hor, kde prožil 20 let v plném osamění. Kolem roku 311 vystoupil na veřejnost. Pomáhal pronásledovaným křesťanům, pracoval na poli a hlavně radil všem, kdo o to požádali. Postupně kolem něho vznikl kroužek stejně smýšlejících lidí. Z nich vytvořil Antonín vůbec první obec poustevníků. Všichni společně žili v Tebennísi u Nilu v ohrazeném klášteře. Podle tradice prý také zavedl mnišské roucho, tzv. angeliku. Těsně před smrtí opustil Antonín nakrátko toto společenství, odešel do Alexandrie a kázal tam proti ariánskému učení. Po návratu, někdy kolem roku 356, v klášteře zemřel. Dnes jsou jeho ostatky uloženy ve farním kostele sv. Ju-liána v provensálském městě Arles - odpočívají zde od roku 1491 a těší se velké úctě. Jeho kult se šířil především ve 14.-18. století, obdiv k němu ale navazoval na starší tradice. První jej oslavil řád antonitů, který byl založen roku 1095 francouzským šlechticem, jehož syn se uzdravil poté, co se dotkl Antonínových ostatků. Hned potom se stal světec patronem rytířského stavu a bylo mu zasvěceno mnoho hradů a kaplí. Antonité se proslavili tradicí tzv. Antonínova prasátka s přivěšeným zvonečkem. V komunitě vždy chovali jednoho vepře, který se volně pohyboval a 17. ledna klesl pod řeznickým nožem. Maso bylo požehnáno a rozděleno mezi chudé. Jistě nás tedy nepřekvapí, že vedle rytířů je Antonín Veliký i patronem řezníků, pasáků vepřů, ale i tkalců, cukrářů, hrobníků a košíkářů. Ochraňuje také dobytek od moru a dalších nepříjemných chorob. Většina znázornění ukazuje Antonína jako starce s holí a knihou, mnohdy se mu u nohou povaluje malý vepřík. Snad nejznámější zobrazení představuje obraz na Isenheimském oltáři (Colmar, muzeum Pod Lipami) od Mathise Grúnewalda.