Portugalsko

Hlavní město: Lisabon
Rozloha: 92 391 km²
Počet obyvatel: 10 848 692
Státní zřízení:
republika
Měna:
euro (EUR)

Charakteristika: nostalgičtí, tolerantní, s dobrodružnou duší
Co nemají příliš v oblibě: zabíjení býků při koridě, ztrátu svých kolonií, Španěle
Co mají rádi: Jindřicha Mořeplavce, píseň fado, posezení v hospůdce
Co je typické: portské víno, kláštery (Alcobaca), kachlíky azulejos

Fado

Je to smutná, trudnomyslná píseň, zpívaná za doprovodu kytary, třeba v malé, útulné hospůdce. Někdy bývá fado přirovnáváno ke zpěvům provensálských trubadúrů. Snad je obrazem portugalské duše, toužící po objevitelských cestách i návratech do bezpečí domova. Fado vyvěrá z typické nálady Portugalců, tzv. saudade, která je podbarvena nostalgií, touhou, lítostí a smutnými vzpomínkami.

Obyvatelé Portugalska jsou tolerantní a umějí si vychutnat klid až do dna. V kavárnách si dají o pracovní přestávce maličkou, ale skvělou kávu bica.

Býčí zápasy

V Portugalsku se liší od těch španělských. Chybí pikadoři na koních a zabitý býka je symbolické. Současná podoba pochází z 12. století, kdy tourada byla zavedena jako prostředek k výcviku vojáků, přípravě králů a šlechticů k jízdě na koni v bitvě. V 16. století zvýšená popularita krvavé podívané rozhořčila Vatikán natolik, že papež Pius V. vyhlásil, že "předvádění mučených zvířat je v rozporu s křesťanskou povinností a poslušností". Trestem za porušení tohoto nařízení (nikdy nebyl uplatněn) byla exkomunikace. Až tragická smrt portugalského šlechtice, hraběte dos Arcos, v roce 1799 vedla k zavedení méně kruté podoby tourady v Portugalsku.

Od té doby má být rohy obalené kůží a nesmí se zabít na veřejnosti. I tady platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Zámořské objevy, Vasco da Gama a Jindřich Mořeplavec

"Žít je možné, plavit se je nutné" - krédo Jindřicha Mořeplavce

Jet do Portugalska a nepřečíst si alespoň něco o portugalských zámořských objevech znamená, že nemůžete nikdy pochopit zemi a její obyvatele. Portugalsko totiž dodnes žije ze své někdejší slávy: mořeplavec Vasco da Gama a především pak král Jindřich Mořeplavec už navždy budou národními hrdiny. Sochy Jindřicha je možné vidět snad úplně všude. A když ne sochy, pak určitě ukázky manuelistického stylu, který se v Portugalsku zrodil v objevitelských dobách. Vyznačuje se přemírou ornamentů: z klasických gotických prvků se staly astroláby, propletená lana, kotvy, korály, mušle a houfy lodí.

Africké objevy

"AFrika. Světadíl Evropě blízký i vzdálený. Řekneme-li blízký, máme nesporně pravdu - v Gibraltarském průlivu dělí oba kontinenty pouhých 14 km...

Antický svět postupně rozšiřoval poznání "černého světadílu". Kartaginec Hanon obeplul kontinent plná dvě tisíciletí před Portugalci. Nástup islámu a ovládnutí severní Afriky muslimy vytvořilo bariéru, která byla pro Evropany po dlouhá léta téměř nepřekonatelnou.

Další kapitolu objevování začali psát na počátku 15. století Portugalci. Jejich kapitáni vytrvale prozkoumávali nové a nové úseky afrického pobřeží, v roce 1847 obeplul Bartolomeo Diaz mys Dobré naděje. Vyvrcholení přinesla památná plavba Vasca da Gamy v letech 1497-98, kdy Portugalci začali otvírat brány k bohatvství východu....
" (P. Křivský, A. Skřivan, Do nitra kontinentů, Mladá fronta 1998)

Trocha historie

Po keltských kmenech přišli ve 4.-3. století př. n. l. Lusitané. Ti byli o 200 let později ovládnuti Římany. 5. stol. n. l. bylo ve znamení Vandalů. Alanů a Svébů. V 8. století vpadli do země Arabové. Reconquista (znovudobytí země křesťany) proběhla kupodivu rychle. V roce 1139 vzniklo nezávislé Portugalské království. Od patnáctého století stálo Portugalsko v čele objevných cest do zámoří a země tak získala rozsáhlé území. Roku 1910 byl svržen portugalský král Manuel II. Vzápětí byla vyhlášena Portugalská republika, ve které brzy získaly moc vojenské diktatury. V druhé světové válce bylo Portugalsko sympatizantem Německa a Itálie i když oficiálně proklamovalo neutralitu. Období diktatury skončilo až v roce 1974, v tom roce většina portugalských zámořských kolonií (Angola, Mosambik, Portugalská Guyana) získala nezávislost. Autonomní postavení mají Azorské ostrovy a Madeira.

Obyvatelstvo republiky Portugalsko tvoří Portugalci (99 %), věřící jsou převážně katolíci (94 %).

Mezi hrdými dršťkožrouty

"Pro Portugalce jsou lidé z Porta prostě tripeiros "dršťkožrouti". A Porťané jsou na toto označení hrdí. Dršťky jsou součástí zdejší kuchyně i všech historek o městě. K jeho slávě i zajímavosti přispěly podobně jako slavné víno, které tu dozrává. Díky vínu, dršťkám a pracovitosti svých obyvatel má okrově zbarvené město, jehož ulice šplhají do strmých svahů nad Dourem, i dnes čím lákat návštěvníky. Jeho historický střed je na seznamu kulturního dědictví UNESCO a Porto má být příští rok evropským městem kultury.

Drštkami z Porta začíná podle pověsti éra portugalské nadvlády. Když prý v roce 1415 sháněl princ Jindřich Mořeplavec prostředky na výpravu proti africké Ceutě, dali mu Porťané, co měli - k jídlu si nechali jen ty dršťky. Nešlo o žádnou bezvýznamnou válku. Tažením na Ceutu v roce, kdy byl upálen Jan Hus, začala velká odysea evropských zámořských objevů a výbojů.

Už Jindřich Mořeplavec, jehož rodný dům v ulici Rua Alfandega město pietně opatruje, zorganizoval řadu zámořských výprav. Ty postupně zmapovaly pobřeží Afriky a připravily půdu pro cestu do Indie. Sto let po tažení na Ceutu si Portugalci nárokovali půlku světa. Popravdě řečeno, Portu přinesly zámořské výboje jen chvíli slávy, která záhy zhořkla. Když začal zámořský obchod s kořením již vynášet, získal na něj výlučné právo Lisabon.

Porto se načas ponořilo do zapomnění, než svět ocenil jeho víno. Ale takové jsou dvoutisícileté osudy města, které bylo už jednou zcela zničeno: po chvílích slávy přichází pád, ale pak se Porto znovu vzepne... Jako po skončení nadvlády Maurů ve 12. století, kdy se stalo nejen nejdůležitějším městem Portugalského hrabství, ale dalo vlastně jméno celé zemi: původní jméno Porta, zděděné ještě z římských dob, totiž zní Portucale." (Michal Mocek, Na cestách, 10. 3. 2001, MF DNES)

Portské víno

V Portugalsku se říká: "Na severu Coimbra zpívá, Braga se modlí a Porto pracuje."

Obchodní smlouva s Anglií, ve které se Lisabon zavazoval navždy přijímat vlnu z Anglie a Angličané kupovat portugalská vína s pouze dvoutřetinovým clem oproti vínům francozským, zahájila tradiční portugalsko-anglickou spolupráci. Aby se víno nekazilo při přepravě do dalekého Londýna, nalili do něj angličtí obchodníci brandy. Výsledek byl skvělý - a tak vzniklo portské.

Neochutnat v Portugalsku portské víno by byl skutečný hřích. Vyjde tu mnohem levněji, než kdekoliv jinde na světě. Vinho do Porto je dezertní víno se zhruba dvacetiprocentním obsahem alkoholu. Réva (na 40 odrůd!) se pěstuje na terasovitých vinicích v údolí řeky Douro mezi španělskou hranicí a malým městem Peso da Régua. Právě umístění vinic je důležité pro chuť vína - údolí má břidličný podklad, který zadržuje vlhkost a za chladných nocí vrací zpátky teplo nastřádané přes den. Kvašení sklizených hroznů se přerušuje přidáním lihu (odtud ten alkohol), a produkt se odveze do hlavního sklepa ve Vila Nova de Gaia. A tady se nechá léta zrát...

Kuře dušené po portugalském způsobu

1 větší kuře, 5 lžic oleje, 2 karotky, 1 větší cibule, 1 pórek, sůl, pepř, 100g žampiónů, 1 stroužek česneku, šálek bujónu, petrželka, šálek kyselé smetany

Očištěné kuře rozdělíme na menší kousky, osolíme, opepříme a na oleji po obou stranách opečeme. Pak přidáme drobně nakrájenou cibuli, usekaný česnek a dusíme mírně podlité bujónem do poloměkka. Pak přidáme drobně nakrájené houby a zeleninu, přisolíme a dusíme do měkka. Nakonec přidáme usekanou petrželku a smetanu. Podusíme ještě asi 5 minut a podáváme.
(Mezinárodní kuchařka, Avicenum 1996)

Umění kachlíků

Portugalci stejně jako Španělé (s nimiž ovšem nechtějí být za žádnou cenu ztotožňováni, opět narážíme na typickou sousedskou nevraživost) strávili kus své historie pod arabskou nadvládou. Z dob maurské nadvlády pocházejí azulejos, což jsou kachlíky všech barev a tvarů. V jejich výrobě a výzdobě jsou Portugalci skutečnými mistry.

Zajímavosti

Lisabon se rozkládá na sedmi pahorcích při ústí řeky Tejo. Je to město s úžasnou, poklidnou atmosférou. Dá se tu obdivovat jak moderní architektura, tak staré maurské či manuelistické umění. A bývalá chudinská čtvrť Alfama je něco naprosto nezapomenutelného.

Estoril, Sintra, Mafra - takzvaná Portugalská Riviéra. Kouzelná lázeňská městečka, subtropické zahrady a starodávné kostely. Cabo da Roca je nejzápadnější výběžek evropské pevniny. K vidění tu jsou skalnaté útesy bičované přívaly slané vody. A oceán.

Porto - věčně "druhé" město v údolí řeky Douro, kde se dá tramvají dojet až k moři. Taky tu stojí most od Eiffela a Muzeum portského vína. Staré univerzitní město je Coimbra. Lagos je městečko v provincii Algarve, kde si lze připomenout slavnou dobu portugalských zámořských objevů, a pak se vykoupat v průzračné (ledové) vodě Atlantiku.

Lesní park v Bucacu - o les se staletí starali mniši a dnes je to jedno z nejromantičtějších míst středního Portugalska.

Batalha a Alcobaca jsou obrovské klášterní komplexy, nyní pod ochranou UNESCO.

ZDROJ: KOCOURKOVÁ, Jarmila. Jiný kraj, jiný mrav: jak se chovat v cizině. 1. vyd. Praha: Olympia, 2003, 164 s. ISBN 80-703-3774-5.

tisk Tisk stáhnout jako pdf Stáhnout v PDF

FaceBook diskuse