Radovan, Sáva (Srbský), Felix (z Noly) a Oderich/Oldřich.

V občanském kalendáři má dnes svátek Radovan. Toto jméno je slovanské­ho původu a vykládá se buď jako „rozradovaný"", nebo „radost přinášející"". Někdy docházelo také ke spojování s podobně znějícími staroněmeckými jmény typu Radewin nebo Ratwin. V českém církevním kalendáři má dnes svátek Sáva, jehož variantou je Sába. Toto jméno vypadá jako slovanské, ale není tomu tak. Jeho základem je totiž hebrejské Sába či Sabbas a znamená „děd" nebo „stařec". Spojování s řekou Sávou je tedy omyl.
V římském kalendáři bychom dnes nalezli vzpomínku na Felixe z Noly. Tento muž byl uctíván již od starověku. Údaje o jeho skutcích a životě nacházíme především v četných verších Paulina Nolského. Podle všeho pocházel Felix opravdu z města Noly, ležícího nedaleko italské Neapole. Již velmi záhy přijal kněžské svěcení a stal se důvěrníkem svého biskupa. Nevíme přesně kdy žil, snad někdy ve 3. století. Jisté je, že křesťané byli tehdy krutě pronásledováni. Felix sám se dle legendy jednou zachránil jenom díky tomu, že vchod do jeskyně, v níž se ukrýval, překryl svou sítí pavouk, a vojáci do ní tudíž nešli. Felix zemřel asi roku 260, ale o jeho smrti není nic bližšího známo. Ostatky jsou uloženy v katedrále sv. Felixe na Piazza dél Duomo v Nole a již od 5. století je zde slavné poutní místo.
Dalším dnes připomínaným světcem je Oderich nebo po našem Oldřich z Pordenone. Narodil se kolem roku 1286 v Pordenone v severoitalském kraji Friuli, Pro nás je velice zajímavé, že se považoval za „Čecha z Furlánska". Jeho otec byl totiž vojákem krále Přemysla II. Otakara a sloužil v tomto městě, patřícím tehdy českému králi. Ve věku 15 let vstoupil Oldřich do františkánského řádu. Zde se brzy prosadil, a protože ovládal mnoho cizích jazyků, podnikl již v roce 1313 jako papežský vyslanec velkou misijní cestu na Východ. Prošel Mezopotámií, Egyptem a došel až do Svaté země. Odtud se vypravil do Indie, kde objevil a zachránil ostatky svatého mučedníka Tomaše z Tolentina a jeho tří druhů. Po obtížné cestě Indií se Oldřich zdržel mnoho let v Číně. Celkem 17 let prožil na cestách a v roce 1331 se vrátil z Číny přes Tibet a Přední Asii do Itálie. Své zážitky a četná dobrodružství, která jej na cestách potkala, nadiktoval později Vilému de Solagna. Jedná se o jedno z nejdůležitějších svědectví o životě na Dálném východě z počátku 14. století. Ve svých cestách chtěl Oldřich pokračovat i po návratu do Itálie. Vydal se tedy žádat o povolení a prostředky papeže Jana XXII. Na cestě však těžce onemocněl a musel se vrátit do Udine ve Friuli v severní Itálii, kde 14. ledna 1331 zemřel. Roku 1755 byl blahořečen papežem Benediktem XIV. Oldřichův sarkofág stojí dnes v postranní kapli kostela S. Madonna dél Carmine v Udine. Jeho slavný spis byl brzy přeložen z latiny i do jiných jazyků a rychle se šířil Evropou. Tiskem byl vydán poprvé v Pesaru v roce 1513. Nejúplnější je francouzské vydání H. Cordiera z roku 1891. Oldřich byl sice méně vzdělaný než další známý cestovatel Marco Pólo, ale jeho spis, v němž podává množství nových údajů, ukazuje, že měl velký smysl pro praktický život. Jako první přináší do Evropy zprávy o Lhase a Sumatře. O jeho významu svědčí skutečnost, že jeho pilným čtenářem byl i Kryštof Kolumbus.