Památka zesnulých/Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Svátek mají Markéta, Wichmann z Arnsteinu

V kalendářích je dnes uváděna Památka zesnulých či, jak je uvedeno v kalendáři církevním, Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Lidově řečeno je dnes Dušiček. Tento den je památkou zvláštního druhu. Nelze jej nazvat slavností ani svátkem, co do kategorie však stojí na stejné úrovni se slavnostmi Páně, Blahoslavené Panny Marie a oněch svatých, kteří jsou ve všeobecném kalendáři.
S faktem, že by byl jeden den roku zasvěcen památce všech zemřelých věřících, se poprvé setkáváme u biskupa Isidora ze Sevilly (7. století). Ten svým mnichům předpisoval, aby mše v den po Seslání Ducha sv. byla sloužena za duše zemřelých. Na počátku 9. století přikázal opat Eigil z Fuldy, aby se 17. prosince, v den památky sv. Sturmia, zakladatele kláštera ve Ful-dě, pamatovalo na všechny zemřelé. Podobné památky existovaly i ve východních církvích. K oficiu svátku Všech svatých přikázal Amalar z Met připojit oficium za zemřelé roku 403.Vlastním rokem vzniku svátku Dušiček je rok 998 - tehdy opat Odilo z Čluny (ve funkci 994-1048) nařídil slavit památku všech zesnulých věřících v den 2. listopadu. Tato památka se rychle šířila po Francii, Anglii a Německu. V Itálii, zejména v Římě, zdomácněla teprve ve 13. století.
V Evropě má tento den prastarou tradici, sahající až do keltských časů. Než se stal církevním svátkem (998), býval dnem boha Ódina (Woden), který měl na starosti všechny zemřelé. V převleku za divokého koně či v jiných maskách chodili naši prapředkové od obydlí k obydlí, aby si uvědomili, že smrtí se setkává minulost s budoucností. Tento den byl vždy užitečný, protože lidé si alespoň jednou do roka uvědomili pomíjivost svého pozemského bytí a vzpomínkou na své blízké zemřelé si připomněli, že i oni jednou nastoupí cestu na druhou stranu.
I dnes najdeme vedle Dušiček v kalendáři některá jména. Dejme přednost ženě. Světový kalendář nám dnes připomíná Markétu Lotrinskou. Narodila roku 1463 ve Vaudémontu (Lotrinsko, Francie) v rodině vévody Fridricha Lotrinského. Již v mládí se zhlédla ve své příbuzné Alžbětě Durynské. Velmi si jí vážila pro její zbožnost a dobročinnost a chtěla ji ve všem napodobit. Ve věku 25 let se Markéta vdala za vévodu Reného ďAlenon, který však za čtyři roky zemřel. Mladá vdova převzala výchovu svých tří dětí a vládla přes dvacet let stejně spravedlivě jako Alžběta Durynská. Její lid ji miloval. A měl proč: Markéta totiž všechno, co měla, rozdala chudým. Vedle toho zakládala kostely a velkoryse je podporovala. Nakonec zaopatřila i své děti a vstoupila do řádu klarisek. Spolu s ostatními sestrami založila klášter v Montagne, ležící západně od Chartres, a druhý u Argentanu. Do tohoto domu nakonec i sama vstoupila a složila zde své řeholní sliby. Šlechetná vévodkyně v něm však dlouho nepobyla, již po několika měsících dne 2. listopadu roku 1521 zemřela. Její hrob dnes už neexistuje - byl zničen v době francouzské revoluce a její kosti byly rozmetány do všech stran. Symbolicky bylo zachráněno pouze její srdce, které je ukryto ve farním kostele v Argentanu.
Mu že dnes zastupuje v kalendáři Wichmann z Arnsteinu. Narodil se kolem roku 1185 v Sasku. Nevíme, kdy si vybral duchovní dráhu, ale jisté je, že od roku 1210 byl proboštem v magdeburském premonstrátském klášteře P. Marie. Dokonce jej v roce 1221 zvolili biskupem v Brandenburgu, ale papež jeho volbu nikdy oficiálně nepotvrdil. O několik let později přivedl Wichmann do Magdeburgu dominikánský řád a sám do něj později vstoupil. Od roku 1246 působil dokonce jako převor kláštera v Neuruppinu (Bra¬niborsko). Zdejší dominikánský dům založil jeho bratr a zde také Wichmann 2. listopadu roku 1270 zemřel. Tento světec je zajímavý také tím, že po sobě zanechal mnoho mystických spisů, které napsal v letech 1252 až 1270. Jeho křesťanská cesta ke spasení vychází z vlastních i převzatých zkušeností a ukazuje, jak najít své vnitřní Já.