Miroslav, Friedrich, Frederika, Fridolín a Colette

Dnešní den je zasvěcen především těm, kdož milují mír, Miroslavovi a Bedřichovi. Miroslav je věrným překladem jména Fridrich (nebo také Friedrich), jež je pro změnu synonymum Bedřicha, takže jde vlastně o jedno a totéž jméno, které je mimochodem dost rozšířené. Miroslavovi říkají v Dánsku Frederik, ve Švédsku Fredrik, v Anglii Frederic, a v Itálii Federico.Jestli že náš Miroslav přímo dýchá pokojem a klidem, u Fridricha tomu tak není. Většina významných nositelů tohoto jména proslula především válečnickými a dobyvatelskými sklony. Přesto byl první ze slavných Fridrichů skutečným lidumilem. Narodil se ve 12. století v severním Holandsku v chudé rolnické rodině. Nezbylo mu tedy nic jiného, než aby se staral o zdejší ovce. Avšak pán kraje si povšiml jeho bystrosti a poslal jej do škol. Díky dosaženému vzdělání se Frederik, jak mu zde říkali, stal misionářem vlastní země, založil i několik klášterů se školami.
Zato jeho následovníci se činili jinak. Vzpomeňme jen na císaře Fridricha L Barbarossu, od roku 1155 císaře římského, jenž si pod praporem křesťanství podroboval jeden stát za druhým. O nic lépe se nechoval ani jeho jmenovec Fridrich II. Veliký, v Čechách zvaný Velký Fricek, který se stal v roce 1740 pruským králem a od té doby vedl jednu válku za druhou. Nám například sebral Slezsko. Jak je vidět, pomazaným hlavám toto jméno příliš neslušelo, vždyť místo mírových oslav vedli všichni výbojné války. Až na jednoho. Jmenoval se Fridrich Falcký a byl králem u nás. Pravda, pouze jednu zimu; jeho útěk po bitvě na Bílé hoře svědčí o tom, že byl spíše Miroslavem.
Také další oslavenec, Fridolín, patří spíše k těm mírnějším. Na počátku 6. století přišel jako člen irsko-skotské mise na dvůr íránského krále Chlodvíka. Na svá bedra si vzal přetěžký úkol, snažil se na evropském kontinentu zmírnit barbarské mravy a povznést desítky rozvalených chrámů k nové velikosti.
Podobného zaměření byla i sv. Colette. Narodila se roku 1381 v Corbii v rodině pikardského tesaře. Stala se františkánskou terciářkou a od 21 let začala vést poustevnický život. Zakrátko měla vidění, v němž ji sv. František z Assisi vyzval, aby přivedla svůj řád k původní přísné řeholi. Odebrala se tedy k uchazeči o papežský stolec Pedrovi de Luna a vylíčila mu svůj záměr. Ten byl jejím zápalem tak dojat, zejí dal souhlas, aby reformovala existující kláštery klarisek a zakládala nové. I když Colette neměla pro tak obtížnou práci zvláštní průpravu, podařilo se jí díky víře a rozhodnosti dílo dokončit. Po její smrti se reformované klarisky rozšířili po celém světě a mnohde pracují dodnes.