Libuše a Amálie

Dnes má v občanském kalendáři svátek Libuše/Amálie, v církevním pro změnu Amálie/Libuše. Někteří naši jazykovědci se domnívají, že obě jmé¬na jsou totožná a znamenají, že jejich nositelka je „milá bytost". U nás každý dobře ví, že jméno Libuše nesla bájná kněžna, a tak je zřejmé, že má slo¬vanský původ. Vychází ze základu Ijub, tedy „milý". Stejně tak i Amálie má za svůj základ slovo amare, „milovat". Dá se tedy říci, že Libušky, Líby a Li¬by i Amálie, Amálky i Amélie jsou ženy nanejvýš milé a příjemné. Aby vše nebylo tak jednoduché, lze Amálii přeložit i jako „pracovitá", to v případě, že bychom připustili, že původ jména je germánský. Nejlépe asi uděláme, když zohledníme obě varianty a řekneme, že jak Libušky, tak i Amálky jsou děvčata milá a pracovitá.
Vraťme se ke jménu Libuše a jeho bájné nositelce. Staré pověsti o ní říkají mnoho krásných slov. Byla prý to žena nejen spanilá, ale i moudrá, co prý prorokovala, vždy se splnilo, a tak „všechen národ, potázav se o tom, vyhlásil ji za svou kněžnu". Lidu prý vládla spravedlivě a moudře, ale jednou narazila kosa na kámen. Libuše si prý hověla na měkkých peřinách, „jen na loket jsouc podepřena", když před ní přišli rozvadění bratři a chtěli rozsoudit svou při. Libuše vyslyšela obě žaloby, dala za pravdu spravedlivému a vinného pokárala. To se však onomu potrestanému nelíbilo a pronesl známá slova: „O křivdo mužům nesnesitelná! Žena lstivě koná mužské soudy, ač na stolci sedíc, málo má rozumu, tím méně však, ležíc na peřinách. Neb každý to ví, že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mě trudí nemálo, že my bojovníci máme se říditi ženskými soudy a trpěti ženská práva. O, jak dobře to mají jiní lidé, kteréž soudí mužové!" Tento maskulinní výlev Libuši natolik rozčílil, že nechala poslat pro svého milence Přemysla a postoupila mu trůn. Přemysl začal vládnout přísně a nekompromisně, což se lidem, jak už to tak bývá, nelíbilo také. Když Libuše zemřela, celý národ velice truchlil, především se její smrt dotkla žen. Krátce po jejím skonu si uvědomily, že jim odešla ochránkyně jejich starých práv. V tehdejších dobách prý „žádná nečekala, až muž přijde a ji za manželku pojme, nýbrž každá sama volila si muže, který sejí líbil". Tohle i mnohé jiné po Libušině smrti vzalo za své. Proto se ženy vzbouřily a vyvolaly tzv. „dívčí válku". Netrvala však údajně příliš dlouho, protože jedna strana chyběla druhé, a tak když se všichni na¬bažili boje, nastal všeobjímající mír.