Ignác (z Loyoly)

Dnes slaví občanský i církevní kalendář Ignáce. Výklad tohoto jména je stejně složitý jako snaha vysvětlit význam jeho nejznámějšího nositele Igná­ce z Loyoly. Někteří jazykovědci soudí, že toto jméno vzniklo z latinského slova ignis, což znamená „oheň"". Jiní naopak soudí, že základem je agnatus čili „urozený"", popřípadě cognatus, „příbuzný"". Pokud bychom měli soudit podle Ignáce z Loyoly, hodilo by se nejspíše vysvětlení ohněm. Narodil se roku 1491 jako nejmladší ze třinácti dětí šlechtické rodiny Loyola. Po dobré výchově u královského dvora vstoupil ješitný a zpupný mladík do armády. Plnými doušky si užíval nemravné vojenské živnosti a upadal stále hlouběji do světských neřestí. Rád vyhledával nebezpečné situace a dne 20. května 1521 se mu to stalo málem osudným: ten den mu totiž dělová koule nebezpečně poranila nohu. Následující dlou¬hé měsíce proto musel strávit v posteli, čas si krátě četbou. Po přečtení knihy Vita Christi („Život Kristův") nastal v jeho životě prudký obrat. Uvědomil si, jak byl jeho dosavadní život bezduchý a prázdný.
Po svém uzdravení šel hluboko do sebe, rok prožil jako asketický poustevník. Tehdy napsal své vynikající dílo, které nazval Duchovní cvičení. Potom se opět vrátil do společnosti. Doplnil si své vzdělání a nakonec dokončil svá studia v Paříži, kde dosáhl hodnosti magistra umění. V Paříži se také připojil ke skupině sedmi studentů, kteří se zavázali, že se stanou misionáři v Palestině. Časem jejich počet stoupl na deset, ale do Svaté země neodešli, zabránila jim v tom zuřící válka. V době, kdy Ignácovi bylo 37 let, nechal se spolu se svými druhy vysvětit na kněze a společně přijali slib, že se budou organizovat v náboženském řádu a budou papeži kdykoliv a kdekoliv k dispozici. V roce 1540 papež jejich řád formálně posvětil; Tovaryšstvo Ježíšovo bylo na světě. Zbývajících patnáct let svého života řídil Ignác svůj řád a rozpracovával jeho pravidla. Společnost se z deseti původních členů rozrostla na tisíce a šířila se po celé Evropě i do zámoří. Jezuitský řád se lišil od všech ostatních, šířil se v misiích a nefixoval se na žádnou stálou klᚬterní budovu. O jezuitech už bylo napsáno mnoho. Jedni je chválí za jejich výchovné dílo, jiní zatracují za těžké prohřešky, kterých se dopustili na protestantech.
My se v šak zabýváme osobností Ignáce z Loyoly, a proto se vrátíme k tomu, co je z jeho díla neustále opomíjeno. Přestože jde asi o to největší, co nám ve svém odkazu zanechal - o zmíněnou knihu Duchovni cvičení. Je po¬zoruhodné, že již v úvodu vyslovuje přesvědčení, že stejně jako tělo potřebuje cvičení, aby se udrželo ve formě, tak i duše vyžaduje různá cvičení, sestavená k posilování rozumu, vůle a obraznosti. Kniha sama pak je je¬dinečnou učebnicí těchto duchovních cvičení a praktického provozování mystického života. Je paradoxem naší doby, že se pachtíme a hledáme spa¬sení ve všech možných i nemožných mystických a esoterických metodách celého světa, a nehledíme si svého odkazu evropského.