Alois (Gonzaga), výročí popravy 27 českých pánů

Dnes má ve všech kalendářích svátek Alois. Toto jméno má své počátky ve starofrancouzském jméně Lowis, Lois (později Louis), což není nic jiného než Ludvík. Alois vznikl spojením tohoto jména z arabským členem al („ten"). Mnozí francouzští Ludvíkové se totiž vyznamenali v bojích se Saracény, a tak je Arabové označovali doslova „ten Ludvík" čili al Lowis. Latinizací tohoto spojení pak vznikl Aloisius a posléze náš Alois. Jiná verze upozorňuje, že ke vzniku jména mohlo dojít i přirozeným vývojem změnou Lois v Alois.
Dnešní světec Alois byl nejstarším synem Ferdinanda z Gonzagy, knížete římské říše a markraběte castiglionského. Narodil se 9. března 1568 na zámku Castiglione v diecézi brescijské. V dětství prožil dva roky při dvoře vévody Františka Medicejského ve Florencii. Zde se seznámil s církevní historií, načež se rozhodl pro duchovní vzdělání. V roce 1581 odcestoval s otcem ke dvoru madridskému, kde jeho přesvědčení stát se duchovním dozrálo. Oznámil otci přání vstoupit do jezuitského řádu. Ten jeho úmysl zprvu neschválil, ale v roce 1585 synovu naléhání podlehl. Alois se zřekl všech dědických práv a přepustil knížectví castiglionské svému bratru Rudolfovi. Když 22. listopadu 1585 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, nebylo mu ani 18 let. Všechny zásady a povinnosti plnil zodpovědně, ba ještě je mnohdy překračoval, a tak se někdy stávalo, že si poškodil i své zdraví. Proto mu jeho představení museli přílišnou sebetrýzeň zakázat. 20. listopadu 1587 složil Alois teologické sliby a studoval dále v Miláně, roku 1590 přišel do Říma. Když v Římě vypukla nakažlivá epidemie, Alois žádného nebezpečí nedbal a spolu s jinými jezuity horlivě ošetřoval nemocné. Až muselo přijít, co bylo nevyhnutelné: sám se brzy nakazil a 21. června 1591 po třech měsících utrpení zemřel. Papež Řehoř XV. jej prohlásil roku 1621 za blahoslaveného, Benedikt XIII. v roce 1726 za svatého a za patrona studující mládeže.
Dnešního dne si připomínají protestanti i celý český národ památku popravy 27 českých pánů. Roku 1621 se tohoto dne odehrála na Staroměstském náměstí v Praze opravdová národní tragédie. Kat Mydlář zde vykonal rozsudek nad 27 českými vůdci povstání proti Habsburkům. Mečem byli popraveni ze stavu panského a zemanského Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Jan Jessenius, Prokop Dvorecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Jindřich Ota z Losu, Vilém Konecchlumský, Bohuslav z Michalovic, Diviš Černín z Chudenic (jediný katolík) a měšťané Valentin Kochan z Prachové, Tobiáš Stefek z Koloděj, Kryštof Kobr, Jan Šultys, Maximilián Hoštalek, Václav Jizbický, Jindřich Kozel, Ondřej Kocour, Jindřich Řečičky, Michal Vitman, Šimon Vpkáč, Leander Rupel a Jiří Haunschild. Na šibenici skončili Jan Kutnaur, Šimon Sušický a Nathanael Vodňanský. Toho dne slavila v Praze svůj triumf netolerance, závist a pomsta.