Alan a Maxmilián (Kolbe)

Dle občanského kalendáře má dnes svátek Alan. Je to jméno keltského pů­vodu a prvotní význam byl asi „svornost"". Muselo jít ale o nějakého Kelta výjimečného, protože svornost Keltové příliš v genech neměli. Snad jen v okamžiku nebezpečí se dali dohromady. Jakmile jim však otrnulo, byli opět v sobě a hašteřili se jako dříve. Že vám to něco připomíná? Ano, tvrdí se, že náš národ má v sobě keltské krve požehnaně. Údajně od nás nikdy neodešli a zůstali v nás utajeni až do dnešních dnů.
Patronem dne šního jména je Alan ze Solminihaku, který se narodil 25. listopadu 1593 v Beletu (Francie). Nejprve na duchovní dráhu vůbec nepomýšlel, vybral si naopak vojenskou kariéru. Avšak v roce 1616 složil dočasné sliby u augustiniánů a v roce 1618 přijal kněžské svěcení. Byl velmi schopným řeholníkem, již o rok později se stal opatem kláštera Chan-cellade, kde z živořícího opatství učinil nejzářivější klášter Francie. Za jeho zásluhy jej v roce 1636 jmenoval kardinál Richelieu biskupem v Cahors. Dalších 22 let zveleboval Alan celou diecézi. Zavedl pořádek v kléru a posiloval víru a mravy v lidu, stavěl nemocnice a sirotčince. Zemřel 31. prosince 1659 v Mercurés (Francie). Papež Jan Pavel II. jej blahořečil 4. října 1981.
V církevním kalendáři se dnes připomíná památka Maxmiliána Kolbeho. Narodil se 7. ledna 1894 ve Zduňsce Wole (Polsko) jako syn chudého dělníka. Už v 17 letech vstoupil do minoritského řádu. Protože byl velmi nadaný, začal studovat v Římě a po čtyřech letech dosáhl doktorátu. Za další tři roky přijal kněžské svěcení. Do své vlasti se vrátil roku 1922, v Polsku pak zakládá četné křesťanské časopisy a měsíčníky. Jeho touha po misijní činnosti jej vede až do Japonska, kde od roku 1930 setrvá šest let. Buduje tam katolický tiskový apoštolát. Po zabrání Polska (1939) vystupuje Kolbe velice ostře proti nacismu a německé okupaci. Netrvá dlouho a 17. září 1940 jej zatýká gestapo. Maxmilián Kolbe je převezen do koncentračního tábora v Oranienburgu, ale protentokrát je brzy propuštěn. O pět měsíců později je však Kolbe již vězněm v Osvětimi, odkud se nikdy nevrátí. Kalvárie polského kněze se nachýlila ke konci jednoho červencového dne roku 1941, kdy velitel tábora Fritsch vybral náhodně deset vězňů, které hodlal nechat zemřít v hladomorně. Jeden z vybraných, Franciszek Gajowniczek, vykřikl a v slzách vzpomenul na své dvě děti. Maxmilián Kolbe se nabídl, že podstoupí smrt v hladomorně za něho. Velitel nabídku přijal. Spoluvězňové líčili, že většinu svého věznění se Kolbe modlil a zpíval, až jednoho dne ukončila jeho trápení fenolová injekce. Táborový kat ji na kost vyhublému knězi vstříkl do žil 14. srpna 1941.
Papež Jan Pavel II. ještě před svým pontifikátem řekl: „Páter Maxmilián Kolbe zemřel v době nenávisti a brutální bezohlednosti. Člověk byl snížen na robota, byl méně než otrok."