Pohřeb

Úmrtní oznámení zasíláme všem pozůstalým, příbuzným, přátelům i známým. Je považováno i za pozvání k pohřbu (není-li na parte přímo uvedeno rozloučení v kruhu rodinném apod.) Písemný projev soustrasti je pokládán i za omluvu, že pisatel se nemůže zúčastnit smutečního obřadu. Soustrastné dopisy (píšeme je zásadně na bílém dopisním papíře) by neměly obsahovat jiná sdělení, která přímo nesouvisejí se smutnou událostí. Nejbližším příbuzným, přátelům a osobám vyžadujícím zvláštní úcty bychom na soustrastný dopis měli odpovědět,

Věnce a květiny by měl posílat nebo přinášet k obřadu každý, kdo se osobně stýkal se zemřelým či jeho rodinou.

Na pohřeb nikdy nechodíme ve světlých nebo barevných šatech. Pozůstalým kondolujeme stiskem ruky bez zbytečných frází. Nechováme se nikdy hlučně a tlumíme projevy radosti, i když jsme potkali po dlouhé době staré známé. Před rakví pánové smekají, při pokládání květin k rakvi zdravíme drobnou úklonou.

Hluboký smutek (tradičně: černé šaty s černým kloboukem se závojem, černé punčochy a všechny doplňky) nosíme dnes již pouze v den pohřbu. Pánové obléknou černé šaty s bílou košilí a černou kravatou. Děti do smutku neoblékáme.

Pro zajímavost: „Zákon dovoluje vdově opětný sňatek po desíti měsících. Příkaz slušnosti však vyžaduje nejméně roční lhůty. Mnohem mírnější je zákon i příkaz slušnosti ke vdovci. Zákon neomezuje tu vdovce vůbec, příkaz dobrého tónu žádá sice také, aby alespoň rok truchlil pro nebožku, ale slevuje z této lhůty v případech, kdy je žádoucí, aby se vdovec brzy zase oženil, například jsou-li zde malé děti apod.“(Společenský rádce).

Leccos už dnes není zákonem vyžadované, ale uvažujme, co je slušné.