Nový rok. Svátek mají Eufrozina/Euphrosyne (Alexandrijská), Fulgentius (z Ruspe), Řehoř (Nazianský Starší).

Nový rok. Tak se nazývá první den každého nastávajícího roku, což ovšem nebývalo vždy a všude. Novoroční první leden jsme zdědili po starých Ří­manech, kteří jeho příchod oslavovali stejně vesele jako my. Dávali si dokonce novoroční dárky, kterým říkali strenae. Naproti tomu Keltové, naši dávní předchůdci ve střední Evropě, světili Nový rok kolem prvního listo­padu a zdá se, že na jeho počest prováděli obřady spíše pochmurné. Staro­věcí Židé naopak ohlašovali Nový rok halasně a slavnostně prvního dne měsíce tišri, tedy přibližně prvního září. Z nejvyššího vrcholku chrámu troubily stříbrné trouby od svítání do západu slunce. Také ostatní starově­ké národy slavily Nový rok v různých obdobích a rozličnými způsoby. Do­konce i v prvních staletích našeho letopočtu se v Evropě novoroční datum všelijak měnilo, ale nakonec zvítězila osvědčená juliánská tradice. Gaius lulius Caesar byl významným a hlavně praktickým reformátorem kalendá­ře, a tak máme Nový rok prvního ledna. V k řesťanském kalendáři je dnes svátek Matky Boží, Panny Marie. Kro¬mě Velikonoc si už jen vánoční svátky zachovaly oktáv, tedy liturgický sváteční týden. Vlastní den oktávu spadá vjedno se začátkem občanské¬ho roku. Římská církev stanovila na první leden právě tento mariánský svátek, památku (nata/e) Matky Boží. Ve Španělsku a v Galii zdomácněl v 6. století na prvního ledna svátek Obřezání Páně. V Římě se však tento svátek objevil až ve 13.-14. století, kdy se v duchu mariánských Vánoc slavil pod označeními svátek Obřezání Páně a vánoční oktáv. Tak vypadala situace až do roku 1960. Tehdy bylo stanoveno: „Prvního ledna, v poslední den oktávu Narození Páně, se koná slavnost Matky Boží Panny Marie a zároveň se připomíná, že Kristus dostal jméno Ježíš." Stejně tak se slaví tato památka ve východní církvi, a to 26. prosince, v koptském ritu 16. ledna.
Dnes nám kalendář připomíná také Eufrozinu Alexandrijskou. Narodila se kolem roku 415 v Alexandrii (Egypt) a zemřela kolem roku 470 tamtéž. Podle prastaré legendy žila jako panna téměř čtyřicet let v jednom mužském klášteře v Alexandrii pod jménem Smaragd. Uchránila své panenství a nikdo netušil, že je ženou. Teprve krátce před Eufrozininou smrtí vyšlo najevo její pravé pohlaví. Velká část jejích ostatků se dostala do opatství Beaulieu u Compiěgne (Francie), kde se v den jejího svátku pořádají od 18. století velké slavnosti.
Dalším dnešním oslavencem je Fulgentius z Řuspe, celým jménem Ful-gentius Claudius Gordianus. Narodil se v roce 467 ve vlivné rodině v Te-lepte (severní Afrika). Díky otcovým penězům se mu dostalo vynikajícího vzdělání. Naučil se řecky a latinsky. Posléze vstoupil do kláštera v Mididi, kde se brzy stal opatem. Přes několikeré odmítnutí přijal nakonec roku 507 biskupský úřad v Řuspe, severoafrickém městě na pobřeží Středozemního moře. Neměl to zde však vůbec lehké - v následujících letech se musel dvakrát odebrat do exilu na Sardinii. Život mu ztěžovali především ariáni, proti kterým horlivě bojoval. Bohužel pro něho neúspěšně, a tak ho roku 519 vyhnali na ostrov ve Středozemním moři podruhé. Teprve v roce 523 se mohl vyhnaný biskup konečně vrátit do vlasti. Zemřel ve svém úřadu v Řuspe 1. ledna roku 532. O jeho životě víme poměrně mnoho, mimo jiné díky autoru Fulgentiova životopisu jáhnu Ferrandovi z Kartága. Mnoho informací i moudrých myšlenek můžeme čerpat i z biskupových osobních spisů. Tento u nás poměrně neznámý světec je uctíván v Alžíru a na ostrově Sardinii. Tam ale slaví jeho svátek až 2. ledna.
Posledn ím dnes připomínaným světcem je Řehoř Nazianský Starší. Na svět přišel kolem roku 280 v Azianzu u Nazianzu (dnes Nenisi v Turecku). Řehoř původně patřil k sektě uctívačů Dia Hypsista, na křesťanství ho obrátila jeho žena. Prokázala mu tím velké dobrodiní a nastartovala velice úspěšnou duchovní dráhu. V roce 329, pouhé čtyři roky po konverzi, sejiž stal biskupem v Nazianzu. Nazianz byl obcí neklidnou a nebezpečnou, Řehoř z něj však v krátké době učinil oázu míru. Po biskupu Řehořovi zůstala i stopa hmatatelná. Ve svém působišti totiž nechal postavit osmihrannou katedrálu, jež se stala velice proslulou sakrální stavbou. Zemřel roku 374, dva roky poté, co sv. Basil Veliký jmenoval biskupem jeho syna - také Řehoře. Ten se vydal v otcových šlépějích a proslavil rodové jméno ještě více. To bylo ovšem v dobách, kdy se ještě knězi mohli ženit.