Jiří

Dnešního dne má v občanském i v českém církevním kalendáři svátek Jiří. Den po sv. Vojtěchu se tak opakuje nezvyklá shoda obou kalendářů; v římském kalendáři však měl Jiří svůj svátek již včera. Základem jména je řecké slovo geórgós, jež znamená „zemědělec". Stejně jako český překlad jména můžeme i řeckou variantu dále dělit: gé znamená „země", druhá část souvisí se slovem ergon, tj. „dílo" nebo „práce". Je to jméno celosvětově velmi oblíbené a existuje v mnoha národních variantách. Německy a dánsky zní Georg, anglicky, francouzsky a holandsky zase George, italsky Giorgio, španělsky Jorge či Jorje. V Irsku bychom nalezli Sheoirse a ve Švédsku Górana, v Maďarsku Gyórge. Našemu Jiřímu jsou bližší polský Jerzy, ruský Jurij anebo slovenský Juraj. Jiří zkrátka patří celému světu.
Sv. Jiří je asi nejznámější mučedník, ale z jeho života se příliš historických údajů nezachovalo. Jeho legenda je natolik fantastická, že mnozí dokazovali, že snad ani nikdy neexistoval a že se jedná jen o pokřesťanštěnou podobu nějakého pohanského mýtu - to by ostatně nebylo zase nic tak neobvyklého, řada legend a představ žije v historickém povědomí dále pod příkrovy dalších ideologií. Od raných křesťanských dob byl Jiří uctíván jako patron vojáků; centrem jeho kultu byla Palestina, kde měl být počátkem 4. století umučen. Středověká Legenda aurea („Zlatá legenda", dílo Jakuba de Voragine, představuje vyvrcholení významného literárního žánru středověku - legendy; jde o rozsáhlý soubor cca 170 legend, záhy po svém vzniku přeložený z latiny do mnoha národních jazyků) ukazuje Jiřího jako rytíře z Kappadokie, který v Silene v Libyi zachránil dívku před drakem, čímž obrátil na víru tisíce lidí. K historickým údajům patří, že byl snad vysokým důstojníkem římských legii za Diocletiana. Kdosi zjistil, zeje křesťanem, a pochopitelně jej rychle udal. Jeho věznitelé ho nejprve přesvědčo¬vali, aby se křesťanství vzdal, a když to nepomohlo, přišla krutá smrt. Umučený Jiří byl prý pohřben v Lyddě, malé vesničce blízko přístavu Jaffa, kde po necelých dvou desetiletích postavil římský císař Konstantin I. Veliký první svatojiřský chrám na světě.
Ji ří byl jako světec uctíván hned po své smrti a od počátku byl zobrazován jako bojovník na koni probodávající draka. Toto vypodobnění je sym¬bolické, saň zde znázorňuje pokořené zlo. Úcta ke sv. Jiří se z Malé Asie šířila doslova všemi směry, proto není divu, že vedle vojáků si jej zvolili za svého patrona i zemědělci, horníci, sedláři, kováři, bednáři, ale také artisté a skauti. Dokonce se stal i ochráncem hrdé Anglie, kde bylo jeho jméno známo již před příchodem Normanů. Tzv. vlajka sv. Jiří (červený kříž na bílém poli) je poprvé doložena roku 1284 a anglický Podvazkový řád byl v roce 1347 králem Eduardem III. založen také pod svatojiřskou patronací. Přesto byl Jiří v roce 1970 zařazen mezi světce, jejichž existence je sporná. Zůstává nicméně po celá staletí světcem váženým a uctívaným. Dokladem velmi rané svatojiřské tradice u nás jsou i některé z našich nejstarších kos¬telů, především v Modré u Velehradu (vybudovaný mezi roky 830-40 irsko-skotskou misií), dále sv. Jiří na Pražském hradě, na Řípu i jinde.
Dnešní den je zajímavý ještě jinak. Předvečer svátku sv. Marka byl jed-ním z tradičních večerů, kdy se předpovídala budoucnost. Mladé dívky, které chtěly spatřit svého milého, se od rána postily. Během noci zadělaly na placku z plné vaječné skořápky soli, pšeničné a ječné mouky, již musely upéci. Pak otevřely dveře a čekaly na svého milého.