Zikmund a Atanáš

V našem občanském kalendáři má dnes svátek Zikmund. Ve světovém církevním kalendáři měl svátek včera a v našem církevním již 30. dubna. Toto jméno bývalo u nás dříve značně rozšířeno.Jeden z nejslavnějších nositelů tohoto jména, Zikmund Lucemburský, byl synem Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Narodil se 14. února roku 1368 v Norimberku. V roce 1373 obdržel Braniborsko a podle otcových představ byl předurčen k tomu, aby nastoupil na polský trůn. Proto byl roku 1379 zasnouben s jeho dědičkou Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. V zápase o polskou korunu 1382-84 však byl poražen. Navíc byla jeho nevěsta Marie v rozporu s předchozími dohodami zasnoubena s Ludvíkem Orleánským. Proto Zikmund roku 1385 vojensky vpadl do Uher, přiměl Marii k sňatku a 31. března 1387 dosáhl zdejší královské korunovace. Tím se však finančně vyčerpal, a tak roku 1388 zastavil Braniborsko bratranci Joštovi Lucemburskému. Jako uherský panovník tvrdě zápasil s Benátkami o dalmatské pobřeží a s osmanskými Turky. Okusil i to, jak chutná domácí vzpoura - v roce 1401 byl zajat nespokojenými uherskými šlechtici a internován na hradě Siklos. Přes tuto nepříjemnou zkušenost neváhal a po svém propuštění podpořil českou vyšší šlechtu proti nevlastnímu bratru Václavu IV.
Jeho panování v Uhrách bylo celkem úspěšné. Za základ své ekonomické moci považoval města, která podporoval udělováním privilegií. Nikdy však nepřipustil jejich větší emancipaci, než jakou dovolil on sám. Ve vztahu k církvi dal najevo, že v politických záležitostech je podřízena světské vládě, tedy jemu. Demonstroval to například v letech 1403-04, kdy po sporu s papežem zakázal odvádět peněžní dávky kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého usiloval o římskou korunu. Poprvé byl sice neúspěšný, ale při druhé volbě (21. července 1411) získal pět kurfiřtských hlasů a s Václavovým souhlasem se stal faktickým římským králem (korunovace 8. listopadu 1414 v Cáchách). Položil základy budoucímu habsburskému soustátí, když v roce 1411 zasnoubil v Bratislavě dceru Alžbětu Albrechtu Rakouskému. Jako římský panovník usiloval o reformu římské církve a odstranění papežského schizmatu. Proto podpořil svolání kostnic¬kého koncilu (1414-18), jehož průběh a volba jediného papeže Martina V. zvýšily Zikmundův mezinárodní kredit.Po smrti V áclava IV. se snažil získat české dědictví kombinací politického a vojenského nátlaku. V roce 1419 byl přijat a 1420 korunován českým králem, husitská strana ale tyto akty neuznala. Zikmundovy křižácké výpravy proti husitům (1420, 1421-22) skončily velkým krachem. Za to si vysloužil kritiku kurfiřtů, hrozící sesazení z římského trůnu v letech 1424-25, které jen s námahou odvrátil politickými prostředky. Jeho diplomacie však dosáhla pozoruhodných výsledků, když v roce 1431 podpořil konání basilejského koncilu, jehož cílem bylo pokračovat v církevní reformě a ukončit spor s husity. O dva roky později (31. května 1433) získal císařskou korunu a konečně v roce 1436 byl přijat po sjednání kompaktát a dalekosáhlých ústupcích za českého krále i husity. U nás má Zikmund pověst horší, než jakou by si zasloužil; kronikáři jej počastovali přízviskem „šelma ryšavá", ale při hodnocení jeho vladařských kroků není možné hodnotit jeho jednání pouze v úzké vazbě k bratru Václavu IV., Janu Husovi či husitským válečníkům. Jeho osobní podíl na smrti Husově je nesporný, současně však dokázal v Kostnici překonat krizi papežství. A jeho česká politika se vyvíjela od potlačování husitství až k dohodě s nimi v Chebu roku 1431. Konec vlády mu však přesto přinesl utrpení, a to jak fyzické, tak psychické. Na prahu smrti doslova prchal z Čech, aby nemusel zemřít v „kacířské zemi", která jej nakonec stejně nepřijala. Ujet smrti však nestačil, a tak 9. prosince roku 1437 naposledy vydechl ve Znojmě. Když si odpustíme všechen nacionalistický nános, který na jeho hodnocení za staletí ulpěl, a uvědomíme si, jak rozdílná byla království, kterým vládl, i to, jak zásadně se změnila od dob jeho otce Karla IV. poli¬tická a náboženská mapa Evropy, musíme uznat, že patřil k významným evropským panovníkům.
V  írkevním kalendáři má dnes svátek Atanáš Alexandrijský. Atanáš znamená v řečtině doslova „nesmrtelný" a dnešní světec se takovým skutečně stal. Narodil se kolem roku 295 v Alexandrii (Egypt). Církev jej považuje za jednu z nejvýznamnějších osobností křesťanského starověku. Říkali mu „sloup církve" a mnohde přidávají k jeho jménu přídomek „Veliký". Ve 33 letech se stal patriarchou alexandrijským, ale úřad mu nepřinesl mnoho klidu, několikrát musel uprchnout do vyhnanství. Tato kalvárie trvala až do roku 366, od té doby již svou diecézi neopustil. Byl mužem míru, díky němu se opět vrátil do Alexandrie klid. Skutečně nesmrtelným se Atanáš stal především svými spisy, knihami a dopisy. Významné bylo také jeho tvrzení, že Bůh Otec a Bůh Syn mají jedinou podstatu bytí. Zemřel 2. května roku 373 v Alexandrii, jeho hrob je nyní v kostele sv. Kříže v Benátkách.