Radim, Ludvík, Benedikt a druhové

V občanském kalendáři má dnes svátek Radim, v církevním je však připo­mínán až 12. října. Jedná se pravděpodobně o zkráceninu jména Radimir, ačkoliv není vyloučeno, že jde o tvar slovesa radéti čili „starat se"". Mohli by­chom tedy říci, že Radim je starostlivý. Podle jiného výkladu je však zákla­dem slovo rád.V 10. století nosil toto jméno bratr sv. Vojtěcha. Narodil se v rodině moc¬ných Slavníkovců mezi lety 960-70 na Libici v Čechách. Při odchodu bis¬kupa Vojtěcha z vlasti jej doprovázel až do Říma, kde společně vstoupili do benediktinského kláštera. Zde přijal Radim řeholní jméno Gaudencius. Svého bratra následoval i do Polska a 23. dubna roku 997 byl svědkem Voj¬těchovy tragické smrti. Vrátil se do Říma, kde byl vysvěcen na biskupa, roku 1000 se stal dokonce arcibiskupem ve Hnězdně (Gniezno, Polsko). Zemřel asi v roce 1006. Radimovo tělo přivezl spolu s ostatky jeho bratra Vojtěcha a tzv. Pěti bratří v roce 1039 do Prahy český kníže Břetislav.
Dalšími dnešními světci jsou Benedikt a jeho druhové Jan, Matouš, Izák a Kristin. Všichni žili v 10. století. Benedikt a Jan byli italského původu a přišli do Polska pokračovat v křesťanském díle sv. Vojtěcha. Jejich poustevna, kde žili společně se svými polskými spolubratry, však byla 11. listopadu roku 1003 přepadena a všichni byli povražděni. Jejich těla pohřbili křesťané v Hnězdně a v roce 1039 je spolu s ostatky sv. Vojtěcha a Radima přivezl do Prahy kníže Břetislav I. Odtud se jich část dostala do Staré Boleslavi a olomoucké katedrály (sv. Kristin).
V církevním kalendáři má dnes svátek Ludvík, kterého připomíná ob-čanský kalendář již 19. srpna. Tehdy jsme si připomněli i dnešního světce Ludvíka IX. Svatého.
Svátek mají Luděk, Martin (Středa), Rufus a Terezie.
V občanském kalendáři má dnes svátek Luděk. Je to vlastně česká domác¬ká podoba Ludvíka, což lze přeložit jako „slavný válečník" nebo také „proslavený v boji". Obdobou jména Luděk je slovenské Ludevít a možné je, že ze starších jmen s ním byl významově shodný i Ludivoj.
V církevním kalendáři je dnes připomenuta památka Martina Středy. Narodil se 11. listopadu 1588 v Gliwici (Slezsko, Polsko). Tento jezuita byl především univerzitním profesorem a lidovým misionářem. Zastával různé funkce v české jezuitské provincii i ve školství a byl také provinciálem a rektorem pražské univerzity v nelehké době třicetileté války. Podle dochovaných pramenů prý žil příkladným životem a snažil se lidem vlévat víru v ukončení strašlivé války. Zvláště se to projevilo za švédského obléhání Brna v roce 1645. Díky jeho prozíravosti a za jeho vydatné pomoci bylo město před vojenskou soldateskou zachráněno. Toto vítězství lidé připisovali Středovým modlitbám a přímluvě Panny Marie. Martin Středa zemřel 26. srpna 1649 v Brně, kde je také pochován v kostele Nanebevzetí P. Marie. Je velmi zajímavé, při otevření jeho hrobu v roce 1876 bylo nalezeno neporušené tělo.
Dnešního dne má také svou památku Teresa Jornet y Ibars, jinak zvaná Terezie od Ježíše. Narodila se 9. ledna roku 1843 v Aytoně (Španělsko) a velmi brzy vstoupila do řádu klarisek. V roce 1872 založila v Barbastru, starém biskupském městě na řece Věra v Aragonii, Ústav malých sester pro opuštěné starce. Sestry tohoto zařízení v čele s Terezií se obětavě věnovaly péči o osamělé staré muže. Terezie vedla tento ústav až do své smrti 26. srpna 1897. Papež Pavel VI. ji svatořečil 27. ledna 1974.
Dříve měl dnes svátek také Rufus. Toto jméno má svůj původ v latině a znamená „červený" nebo „zrzavý". Pro náš stát má tento den, ostatně jako mnoho jiných srpnových dnů, tragický přídech. Na sv. Rufa prohrál totiž na Moravském poli (u Suchých Krůt, Durenkrut) svou životní bitvu český král Přemysl II. Otakar. Porazil jej zde král římskoněmecký Rudolf Habsburský. Přemysl bitvu nejen prohrál, ale ztratil v ní i život. Království se ocitlo v troskách a nastoupila mnohaletá braniborská okupace s následnou normalizací. Český král však neměl klid ani po smrti: jeho tělo bylo sice nabal zamováno a veřejně vystaveno ve Vídni, ale pohřbít je směli až po uplynutí papežské klatby roku 1279 ve Znojmě. Teprve v roce 1296 nechal syn Václav II. přenést otcovy ostatky do pražského kláštera Na Františku a konečně v roce 1373 nalezl „král železný a zlatý" důstojné místo odpočinku v katedrále sv. Víta.