Pravoslav/Probus

Dle občanského kalendáře dnes oslavují všichni Pravoslavové. Toto novější jméno má slovanské základy a vykládá se jako „člověk slavící právo"".V českém církevním kalendáři dnes nacházíme Probuse. Podle některých jazykovědců se jedná v podstatě také o Pravoslava. Jména se odlišují pouze latinskou a českou formou. Nositelů latinské podoby tohoto jména bylo hned několik. Jeden se vyskytoval v polovině 3. století jako biskup ve Veroně. Další dva již z duchovního stavu nebyli.První z nich, Probus Marcus Aurelius, byl císařem římským a žil také ve 3. století. Pocházel ze Sirmia v Pannonii a roku 276, po smrti císaře Tacita, byl syrskými legiemi prohlášen za císaře. Oponentem mu však byl M. Annius Florian. Probus byl ale zdatný a populární válečník, získal brzy nad svým protivníkem převahu a panoval pak se ctí a slávou až do roku 282. I jako vladař byl úspěšný. Po krvavých bojích vyhnal z Galie Alamany a Franky a obnovil zde staré římské hranice (277). Podařilo se mu také z Rhaetie vytlačit Burgundy a Vandaly (278), v Asii jeho vojevůdcové přemohli Isaury (279) a on sám potlačil odboj v Horním Egyptě. Tak velká byla jeho říše. Osvědčil se však také jako vladař míru. Hleděl zvelebit zemědělství, a proto zaváděl nové způsoby hospodaření. Zasloužil se o zdokonalení orby, v Germanii a v Pannonii zaváděl pěstování révy; ve vojsku, do něhož přijal mnoho Germánů, zavedl přísnou kázeň. Ale i u něho mělo platit, že doma není nikdo prorokem. Nakonec se znelíbil svým legiím, které vyhlásily císařem M. Aurelia Cara. Všemi opuštěný Probus byl roku 282 v Sirmiu zavražděn.
Poslední z trojice jmenovců, Probus Marcus Valerius, byl vynikajícím římským gramatikem doby Neronovy. Pocházel z Berytu v Sýrii a zemřel asi v posledních letech prvního století po Kristu. Původně chtěl být vojákem, dokonce se velice horlivě ucházel o místo centuriona v římském vojsku. To se mu však nepodařilo, a tak se se stejnou vervou vrhl na pole vědy. Především jej zajímala latinská literatura a mluvnice. Začal číst starou římskou literaturu a pilné studium jej brzy dovedlo ke kritickému zkoumání textů slavných římských básníků, zvláště staré doby, jež začal znovu vydávat. Takto uvedl opět ve známost Lukretia, Vergilia, Horatia, rovněž Persia a Terentia. Své edice opatřil na rozdíl od jiných vydavatelů různými kritickými poznámkami.