Martin

V obou kalendářích, občanském i církevním má dnes svátek Martin. Toto jméno má původ v latinském slově Martinus, což je přídavné jméno k Mar-tovi. Martin tedy znamená, že jeho nositel je „zasvěcen římskému bohu války". Přeneseně by se dalo říci, že Martinové jsou pěkně bojovní a nenechají si nic líbit. Potěšitelné je, že toto velice hezké jméno patří u nás stále k těm nejoblíbenějším. Stejně často je užíván i jeho ženský protějšek Martina, která má svátek 17. července.
Dnes si připomínáme Martina z Tours, který se narodil kolem roku 316 v Sabarii (dnes Szombathely, Maďarsko). Jeho otcem byl vysloužilý římský voják, jenž chtěl, aby jeho syn zasvětil armádě život také - snad proto mu dal jméno Martin. A tak volky nevolky nastoupil patnáctiletý hoch do vojska. Nebyla to volba srdce, neboť chtěl být poustevníkem, ale své úkoly plnil přesně podle rozkazu, takže se z něho stal brzy důstojník.
Jednoho mrazivého večera se však jeho život od základu změnil. Římská armáda tehdy tábořila v Amiensu severně od Paříže. Martin jel na svém koni a u brány jej zastavil žebrák a prosil o almužnu. On však neměl zrovna peníze ani jídlo. Tu ho napadla spásná myšlenka: vzal svůj důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil žebrákovi a od¬jel do tábora. V noci se mu zjevil ve snu Kristus a Martin slyšel, jak mluví k andělům: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je na cestě ke křtu. Cokoliv totiž kdo učiní dobrého jednomu z mých nejmenších bratří, mě učiní."
Tento hlubok ý zážitek Martina zcela změnil. Ihned se nechal pokřtít a opustil armádu. Vydal se do Poitiers, kde žil křesťanský učitel Hilarius, aby se od něho dověděl, jak dojít ke spáse duše. Po nějakém čase se Martin vrátil do Panonie (dnes Maďarsko), kde se narodil, aby zde šířil křesťanství. Tam však bylo v převaze ariánství (popírali Kristovo božství, prohlašovali, že syn byl stvořen Otcem a nemůže mu tedy být roven), a Martin tak se svou misií neuspěl. Naopak, musel urychleně zemi opustit. Uprchl až na ostrov Gallinara (italská Riviéra), kde nějakou dobu žil jako poustevník. Okolo roku 360 jej k sobě povolal Hilarius, který se mezitím stal biskupem v Poitiers (r. 356). Martin za ním skutečně přišel a v Ligugé si postavil poustevnu, která se později rozrostla ve slavný a v Galii vůbec první klášter. Časem se stal z Martina vysoce vážený a moudrý muž, a tak není divu, že jej v roce 371 povolali na biskupský stolec v Tours.
Martina nezměnil ani vysoký post. Zůstal takový, jaký byl, když se rozdělil s žebrákem o svůj plášť - skromný a pokorný. Opustil biskupský palác a žil na předměstí v obyčejné chatrči. Plných třicet let pak zastával svůj úřad a diecézi skutečně přivedl k nebývalému rozkvětu, o čemž svědčí i dnešní archeologický výzkum. Martin zemřel 8. listopadu roku 397 v Candes u Tours.
Den sv. Martina je pro mnoh é lidi zvláštním datem. Mnozí se scházejí s přáteli anebo jenom se svou rodinou zasednou ke stolu, kde září martinská husa a pečivo. Obojí bývá velice tučné, protože lidé se podle dávných zvyků chtějí připravit na dlouhou a studenou zimu. Rozdíl mezi dneškem a minulostí je však podstatný. Dříve totiž následoval šestitýdenní adventní půst, kdežto dnes máme martinské posvícení až do Vánoc a po nich znovu. V selské tradici byl sv. Martin počátkem hospodářského roku. Čeledi se vyplácela mzda,
přijímali se noví čeledíni a děvečky, uzavíraly se smlouvy a platily daně.