Host a hostitel

Uzavřenější rodina, která se vyhýbá společenským kontaktům, nemůže zůstat naprosto izolována. Jednoho dne se stane, že přijde návštěva. Host do domu, Bůh do domu. Role hostitele, ale také hosta, mají svá pravidla.

Hned na počátku je nutné zdůraznit, že přijít na návštěvu neohlášen je nezpůsob a nevychovanost. Můžete si to dovolit pouze k členům rodiny a k opravdu nejbližším přátelům, l tak se vystavujete riziku, že budete po chvíli taktně vyprovozen. Návštěvě by mělo vždy předcházet buď pozvání, nebo ohlášení. Vyvarujete se tak možnosti, že přijdete opravdu nevhod a přivedete navštívenou oběť do trapné situace. (Konkrétní dramatické podoby této situace ponecháváme na fantazii čtenáře. Není na škodu nechat šije prolétnout hlavou, míříte-li někam neohlášen a otestovat si, zda má vaše odhodlání dostatečný důvod.)

Hostitel je povinen přivítat a přijmout návštěvu vždy. l na neohlášeného hosta se vlídně usmívá, základem zdvořilosti je sebeovládání. Neprohřeší se ovšem proti společenským pravidlům, když po chvíli vysvětlí situaci, případně dohodne jiný termín návštěvy a hosta vyprovodí. Nebrání-li tomu závažné okolnosti, pohostí i nezvaného hosta.

Hosta vítáme již ve dveřích stiskem ruky. Otevře-li někdo jiný, než hostitel nebo hostitelka, je povinností hosta představit se a vysvětlit účel návštěvy. Hosta nenutíme přezouvat se do bačkor. Ovšem ohleduplný host, který právě prošel zabláceným sídlištěm, si zuje boty sám. Nikoli v chodbě domu, ale v předsíni. Nejen proto, že by mohl boty někdo ukrást. Tento sídlištní zvyk je prosté nevkusný.

Do místnosti vstupuje host první, na dveře neklepe. Uvádíme-li do bytu větší společnost, platí pravidlo společenské významnosti. Poslední z žen jde hostitelka, následují ji pánové, hostitel průvod uzavírá. Návštěvě nabídneme místa, nejdříve usedají dámy, hostitelka a hostitel naposled.

Pohoštění nevnucujeme návštěvě ihned po příchodu. Také hned neodbíháme, abychom je připravili. (Pro ohlášenou návštěvu máme vše podstatné připravené předem.) Smyslem návštěvy není přece obložit pouze zažívací orgány, ale především duši. Teprve po navození patřičné atmosféry věnujeme se gastronomickým požitkům.

Obvykle jsme předem domluveni, o jaký typ návštěvy se jedná. Je vhodné upřesnit to již při pozvání. Když jsme pozvali přátele nebo známé „na kus řečí“, zcela stačí studené pohoštění. Možnosti jsou mnohé, záleží na naší fantazii a také finanční situaci. Naši pohostinnost nedokazujeme ani tak přílišnou nákladností a hojností, ale péčí a nápaditostí, kterou přípravě pohoštění věnujeme. Opravdu slušně vychovaný člověk se vyznačuje citem pro „správnou míru“. Nehodí se přehánět, ale také dělat méně. To platí obecně.

V našem konkrétním případě je dobré si připomenout, že slušným zvykem je návštěvu oplatit. Host zahrnutý luxusními lahůdkami by mohl být přiveden do rozpaků, zda se vám bude moci na stejné úrovni revanžovat.

Ani při pozvání na oběd či večeři neženeme hosty okamžitě ke stolu. Vždy si dopřejeme krátkou předehru ve formě nezávazné konverzace. (Závažnější a podstatnější témata si necháme na později.) Pravidlo „předehry“ před jídlem platí í pří oficiálních příležitostech. Po příchodu je hostům mimo tabuli podáván aperitiv. Ke stolu se usedá asi po dvaceti minutách. Má to svůj smysl, neznámí se mají možnost představit, aperitiv začne zatím působit a taky je umožněno, aby hlavní, nejvýznamnější host se dostavil až poslední.

Při nabízeném pohoštění se host zbytečně neupejpá, ale také nedokazuje hostitelům, že na jídlo u nich se opravdu těšil, a proto delší dobu nejedl. Jsme-li k obědu či věčen při návštěvě pozváni neočekávaně, můžeme přijmout. (Ale zvážíme, zda pozvání není pouze vynucené okolnostmi, zda svou přítomností nenarušujeme běžný chod rodinného života.) Nenecháme se v žádném případě přemlouvat, a jestliže odmítneme, okamžitě odejdeme. Nikdy neodcházíme ihned po jídle,

Dobu trvání návštěvy nelze jednoznačné určit. Měla by se vyhnout extrémům, Příliš krátká by měla být předem, již při příchodu, zdůvodněna, dlouhé vysedávání je neslušné. Ohleduplnost nám pomůže vycítit, kdy je ta pravá chvíle odejít, Jestliže jsme ji propásli, je hostitel ve velmi nevýhodné situaci, protože pravá slovanská pohostinnost mu velí setrvat s návštěvou až do bezvědomí. Jestliže už delší dobu mluvíte pouze sami a hostitelka se čas od času zmůže pouze na prohlášeni „Nechce ještě někdo kávu?,“ pak už. prokazatelně překážíte (nedejte se zmýlit ani strnulými úsměvy).

Hostitel je povinen zajistit hostovi pohodlí a příjemné prostředí. Z tohoto hlediska vážíme i přítomnost dětí. Je vhodné představit je návštěvě (učíme je tím pravidlům společenského styku). Společníky nám ovšem mohou děti dělat jedině tehdy, jestliže se chovat umějí. Jsme-li zastánci liberální výchovy a máme dojem, že svět dětí je nedotknutelný o nemá se znásilňovat konvencemi, pak je raději zaženeme do dětského pokoje, a své hosty před nimi chráníme. Dobře i zvážíme, nakolik naše přátele mohou zajímat rozmanité „kulturní vložky“ našich nadaných ratolestí, jejich poslední vysvědčení a další roztomilosti.

Při odchodu hostitel pomůže návštěvě do kabátů a doprovodí ji ke dveřím. Vzájemný stisk ruky a slova rozloučení jsou definitivním signálem k odchodu. Nezdržujeme se již navzájem postáváním u vchodu. Dveře si host otevírá sám. Osamělé dámě nabídneme večer doprovod, Mělo by být samozřejmostí, že odchází natolik včas, že městská doprava je ještě k dosažení.

A ještě pár obecnějších pravidel, Zveme-li větší společnost na mejdan či party, dbáme na to, aby šlo o společnost sourodou. Je naší povinností dbát, aby nikdo ve společnosti nezůstal izolován. Ke všem hostům se chováme stejně zdvořile, nevyznamenáváme nikoho svou zvláštní pozorností.

Host by nikdy neměl přijít s prázdnýma rukama, stačí maličkost, pro ženu jsou nejvhodnější květy.

Pozvání k přátelské návštěvě je nutné oplatit. Nemáme-li k dispozici odpovídající prostředí, snažíme se revanšovat náhradním řešením - opatříme lístky do divadla, do kina apod.

Host neděkuje za pohoštění, ale za příjemně strávený čas.